Jedenáctiletá Lucinka z Chotěboře absolvovala náročnou dvouletou léčbu akutní leukémie, která je nejčastějším onkologickým onemocněním dětského věku. O tom, jak léčba probíhala i co to znamenalo pro celou rodinu, jsme si povídali s její maminkou, paní Markétou.

Paní Markéto, začněme od začátku… Kdy se na onemocnění u Lucinky přišlo a jak?

10. 1. 2013 jsem šla s Lucinkou k dětské lékařce, necítila se už delší dobu dobře, byla hodně unavená, měla zvýšenou teplotu a bolely ji nohy. Myslela jsem, že je nachlazená. Po prohlídce ji paní doktorka poslala do nemocnice v Havlíčkově Brodě na další vyšetření. Lucinka měla v tu dobu pár modřin, ale moc jsem tomu nepřikládala váhu, protože aktivně sportovala (mažoretky, gymnastika).

Pak se nám během 1 vteřiny život obrátil naruby. Do 2 hodin jsme byly v pražské Fakultní nemocnici v Motole na hematologicko-onkologickém oddělení a tam nám sdělili diagnózu. Akutní lymfoblastická leukémie. Byl to pro mě šok. Nikdy na tento den nezapomenu. Následovala spousta nepříjemných vyšetření, které musela Lucinka absolvovat.

Jaké byly první dny po stanovení diagnózy?

První dny byly hodně těžké, naštěstí za námi ihned přijel manžel. Zvládali jsme to všechno spolu lépe i za pomoci velmi hodných a ochotných sestřiček a lékařů.

Doma ale zůstaly ještě 2 děti – dvojče Lucinky, Natálka (11) a jejich starší bratr Roman (13). Ten byl v té době v lázních (má astma). Ihned z telefonátů vycítil, že se něco děje a bylo to pro něho hodně těžké. Chtěli jsme mu to říct osobně, až se vrátí domů. Stále naléhal, kde jsme, v jaké nemocnici, na jakém oddělení…

Jak probíhala léčba? Jak často jste byli v nemocnici nebo doma?

Často jsme s Lucinkou pobývaly v nemocnici. Intenzivní léčba trvala téměř rok. Léčba pro ni byla velmi náročná, bylo jí často špatně, zvracela, dokonce přestala úplně chodit. Bylo to hodně náročné období, ale s pomocí rodiny jsme to zvládly.

Jak Lucie snášela odloučení od rodiny, když byla hospitalizována a jak reagovali její sourozenci?

Lucince se do nemocnice moc nechtělo, občas protestovala, ale byly i chvíle, kdy se jí tam líbilo. Hodně se sblížila Žofinkou, která se zde také léčila, a dodnes jsme v kontaktu. Troufnu si říct, že je to pevné přátelství. I mezi námi maminkami – stále si voláme a navštěvujeme se.

Na konci léčby ještě Lucinku čekalo ozařování hlavičky, to jsme dojížděly do Prahy denně. Vše jsem absolvovala s Lucinkou, přestala jsem chodit do práce. Když jsme byly v nemocnici, zbyla veškerá starost o sourozenze a domácnost na manžela. Taky to neměl lehké, ale zvládl to na 1*.

Kdy Vám byla nabídnuta pomoc od Dobrých andělů?

Dobří andělé nám začali pomáhat hned v prvním měsíci léčby. Dozvěděli jsme se o nich od paní psycholožky, která působí na oddělení motolské nemocnice.

Na co jste jejich příspěvek využívali?

Dobří andělé pro nás byli velkou pomocí a jsou ještě dnes. Nelze ani slovy vyjádřit, jak jsme jim vděčni. Bez nich by to bylo daleko těžší. Díky jejich pomoci jsme mimo jiné mohli Lucince zajistit nízkobakteriální stravu, která je při léčbě nezbytně nutná.

Jak jste již zmiňovala, Lucinka i Natálka jsou aktivními mažoretkami, ztráta tohoto koníčku po dobu léčby pro Lucii musela být jistě těžká, jak se s tím vyrovnávala?

Je to tak. Jelikož Natálka velmi špatně nesla, že Lucinka nemůže do kroužku chodit, přestala na kroužek chodit také a řekla, že začne, až začne i Lucinka.

Jejich trenérka Lenka byla s Luckou v neustálém kontaktu. Často jí volala do nemocnice, dokonce jí i Natálce přinesla šaty na novou sezonu. To bylo pro mě i Lucku hodně emotivní. Lenka spolu s ostatními děvčaty Lucku pozvala také na oslavu ukončení sezony. Byly jsme moc rády a Lucka už uvažovala, kdy by se mohla vrátit.

A dočkala se. Dnes už aktivně trénuje, má na svém kontě i pár úspěchů. Dokonce i zlatou medaili.

Co byste rádi vzkázali Dobrým andělům?

Dobrým andělům chceme vzkázat: JSTE ÚŽASNÍ, PROTOŽE VAŠE POMOC NEMOCNÝM A JEJICH RODINÁM JE NEJENOM FINANČNÍ POMOCÍ!

Taky máme v rodině Dobré anděly – babičku s dědou. Dostali členství jako dárek od Ježíška a byli moc rádi. I my se jednou staneme určitě Dobrými anděly.

Díky za vše

Lucka, mamka, taťka, Romča a Natka.

My děkujeme za rozhovor a přejeme krásné prožití adventních svátků.