S radostí Vám přinášíme rozhovor Petra Sýkory s Barbarou Nesvadbovou - spisovatelkou, novinářkou, šéfredaktorkou časopisu Harper’s Bazaar, maminkou jedenáctileté Bibiany a v neposlední řadě Dobrým andělem.

Báro, kdy jste poprvé zaregistrovala DOBRÉHO ANDĚLA? Vzpomínáte si, jaké první myšlenky, pocity, jste měla?

Když jsem Geraldine, své přítelkyni, moderovala dětskou módní přehlídku a Vy, Petře, jste tam přišel. Děti křičely, rodiče točili a fotili, skoro nikdo Vás neposlouchal. A Vy jste stejně mluvil s naprostým entusiasmem a energií. Tak tam…

Vaše dcerka Bibi je, jedním z nejmladších Dobrých andělů… Jak se pro to rozhodla?

Jojo, to její kapesné… No, Bi od malička zachraňuje každé zvíře, skáče do cizích bazénů pro mouchy, a když před ní někdo zašlápne mravence, přestane s ním mluvit. Díky ní jsem se naučila chytat komáry a pouštět je z okna. Díky mojí spolupráci s různými neziskovými projekty zná ona od raného dětství i jinou než takzvaně většinovou společnost. Patří mezi lidi, kteří by se rozdali. Pravidelně dělá krabice pro dětské domovy a za bezdomovci s časopisy běhá, aby jí náhodou neutekli.

Mám z Vás vždycky takový pocit, že máte srdce na dlani - kde ještě všude pomáháte? Jak se rozhodujete, kde pomoci?

Já si myslím, že když něco udělat jde, pak je povinností každého to udělat. A je úplně jedno, jak a o jakou organizaci se jedná. Zároveň nevnímám jako pomoc, že někde předám psa, nebo se vyfotím do kalendáře. Snažím se spíš vymyslet konkrétní projekty – nejlépe funguje Harper’s Bazaar Charity, minulý rok jsme s Olgou (pozn. Olga Dvořák, významná galeristka) vybraly snad 460 tisíc, to bylo skvělé. Ale i třeba Pomáhejme pohybem, což jsme dělaly na pomoc Davidovi, klukovi po mozkové obrně.

Pak pořádám různá čtení, vždy s konkrétní organizací, také Garpíškoviny (pozn. Bářina kniha pro děti) se prodávají pro „Helppesáky“, no a s Etincelle jsme v létě otevřeli na Smíchově kavárnu, kde obsluhují mentálně postižení klienti. Myslím, že dostat práci je pomoc, kterou nejvíc potřebuji. V kavárně je také knihovna s knížkami po mém tátovi a od pana Adamoviče a Neffa, tak doufám, že přijdete. Někdy jsou tyhle projekty děsně nevděčné a ne všechny nápady se povedou. Dělali jsme třeba super trička s českými návrhářkami, no a nikdo si je nekoupil, tak v nich teď spí všichni mí známí :-)

Prozradíte nám něco o Vaší knížce Garpíškoviny? Jaké to je, psát pro děti ve srovnání s Vaší prací šéfredaktorky?

Asi bych nesrovnávala žádné psaní s novinařinou. Ani to pro dospěláky. To jsou dvě rozdílné práce. Ale psát pro děti je děsně těžké. Měla jsem rozhodně mnohem větší trému. I při čteních je to větší stres. Vždyť oni neznají přetvářku, myslím, že by mně klidně vypískaly, kdyby se začaly nudit. Ještě se to naštěstí nestalo.

Žijete, tuším, někde za Prahou se spoustou domácích zvířat. Kdy jste se rozhodla jít „ven“ z Prahy?

Máme deset zvířat. Mého nejlepšího přítele, třináctiletého psa Garpa, a pak Lumpinu a Kryšpína (retrívřici a teriéra) a sedm koček, to jsou všechno nalezenkyně. Počet koček je proměnlivý. Není nikdy stálý. Teď se zrovna jedna chce přistěhovat, tak spolu flirtujeme. Taky jsme měly křečky, dva roky. Z Prahy jsme odešly, když zemřel táta. Bez sentimentu – jsem si prakticky jistá, že nás s mámou vesnice zachránila.

Kdo se o všechen ten zvěřinec vlastně stará?

My tři - to znamená máma, Bibi a já. Co jste myslel? Že máme nějakou paní na zvěř? :-)

Děkujeme za veselý rozhovor.