Ve Středočeském kraji, nedaleko Kolína, bydlí se svou rodinou devítiletá Adrianka. Její příchod na svět byl velmi dramatický a následky si s sebou ona i její maminka nesou dodnes. Obrovskou oporou jsou jí starší sourozenci, sedmnáctiletá Adéla a čtrnáctiletý Jakub, a samozřejmě také rodiče Lucie a Jan. Dělají vše pro to, aby se jednou postavila na vlastní nohy. Adriančin příběh vypráví paní Lucie.

Máme už dvě starší děti a s manželem jsme zatoužili ještě po holčičce. Otěhotnět se mi však nedařilo a po komplikacích jsme se nakonec rozhodli pro umělé oplodnění. Naštěstí to dopadlo dobře a já jsem tak v roce 2014, přesně na Den svatého Valentýna, držela v ruce pozitivní těhotenský test. Byl to neskutečný pocit štěstí. Pod srdcem jsem nosila holčičku.

Těhotenství však bylo velmi náročné. Do pátého měsíce jsem velmi zvracela a v říjnu, kolem 35. týdne těhotenství, jsem začala mít velké bolesti břicha, které se stupňovaly. Lékaři mě utěšovali, že jsou to klasické předporodní bolesti. Jeden večer jsem se však opět vzbudila bolestí, šla jsem si opláchnout obličej studenou vodou a najednou jsem cítila, jak mi pravděpodobně praskla plodová voda. Jaký to byl ale šok, když jsem s hrůzou zjistila, že masivně krvácím. 

Další vývoj už znám jen z vyprávění, jelikož než stačila přijet sanitka, ztratila jsem tolik krve, že jsem upadla do bezvědomí. Sanitka nás odvezla do nejbližší porodnice, která sice nebyla na takovéto akutní případy vybavena, ale dál bychom nestihli nikam v pořádku dojet. Dcera se narodila akutním císařským řezem, ve mně se jí již nedostávalo kyslíku, takže když se narodila, nedýchala. Manžel je lékař, a tak ji tehdy ihned začal spolu se zdravotníky oživovat. Trvalo to neuvěřitelných 50 minut. Společně s tím pokračoval neuvěřitelný boj o můj život, urgentně mě převezli do Vojenské nemocnice Prahy, kde jsem strávila 4 hodiny na operačním sále, dostala 24 krevních transfuzí a bohužel se to velmi podepsalo i na mém zdraví. Ležela jsem týden v umělém spánku, stejně jako naše holčička, která byla také sanitkou přesunuta - do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Probouzet nás začali ve stejnou dobu. Dcerku jsem asi 5 týdnů vůbec neviděla. Znala jsem ji jen z fotografií, které mi nosil manžel. Opravdu to bylo něco nepředstavitelného, jak moc mne bolelo ji nemít u sebe.

Lékaři o Adriance říkají, že je neuvěřitelně velká bojovnice, protože přežila svou klinickou smrt. Nakonec jsme si ji po všech těch neuvěřitelných a těžkých událostech přivezli domu na Vánoce, vlastně jako největší dárek. Její těžký příchod na svět však zapříčinil, že se potýká s dětskou mozkovou obrnou a epilepsií, je imobilní, na plenkách a má problémy s příjmem potravy, kvůli čemuž má zavedenu sondu do bříška.

Když se na dcerku podívám dnes, v jejích devíti letech, vidím, jaký neuvěřitelný posun a kus práce na sobě udělala. Opravdu hodně jí pomohla například delfinoterapie, kterou bychom, pokud to půjde, chtěli opět zopakovat. Ač jsme si to vůbec nedokázali představit, tak dnes řekne Adrianka něco kolem dvaceti slov, zvládne ujít pár krůčků s oporou a začala i o něco víc jíst kašovitou stravu. Do budoucna ji čeká operace obou kotníků, jelikož chodit musí pouze se speciálními ortézami, má spadlé kotníky a chůze je pro ni bolestivá.

Dcera navštěvuje soukromou školu, bohužel tady u nás ještě systém není zcela pro tyto děti připraven. Adrianka by moc potřebovala osobního asistenta, což v běžné škole není vždy možné. Proto jsme se rozhodli za její školu vynakládat finance. Manžel si musel najít i druhou práci, abychom to vše zvládli. Ale škola je to skvělá, pro děti tam mají spoustu potřebných terapií, hydromasáže, a tak dále. S dětmi tam i vaří a začleňují je do reálného života, jezdí s nimi na jednodenní výlety i lyžování… 

Příspěvky do Dobrých andělů využíváme zejména na nákup speciálních potravin, hradíme za ně terapie, které ji posouvají vpřed, a také doporučené pomůcky. Snažíme se také nastřádat finance na léčbu kmenovými buňkami, která by dceři mohla hodně pomoci.

Áďa je prostě naše kočka bojovnice a celá rodina děláme vše pro to, abychom ji postavili na nohy. Věříme, že dojde do cíle jednou bez něčí pomoci. Ale to ještě nějaký čas potrvá, důležité je však se nevzdávat. Je to naše bojovnice. Všem Dobrým andělům strašně moc děkujeme.