…aneb jeden den v životě příjemce pomoci Dobrých andělů a jeho rodiny. Prožijte ho s paní Kateřinou, která se od letošního března potýká s nejčastějším onkologickým onemocněním žen – rakovinou prsu.

Před několika dny jsme s paní Kateřinou a její rodinou strávili celý den a nahlédli tak do jejich každodenních povinností i radostí. Zvládla nám také odpovědět i na několik dotazů, které jí Dobří andělé online položili. Na co se ptali?

Příznaky tomu právě žádné nepředcházely. Jen jsem si našla na lyžích bulku v prsu. Jinak jsem na sobě žádnou fyzickou změnu nepociťovala. Naopak, celý leden a ještě i únor jsem prosportovala a byla jsem v plné kondici.

O zjištění svého onemocnění i léčbě Kateřina podrobně vypráví v tomto článku.

Jak jste o svém onemocnění řekla manželovi a dětem? Jak to vzali?

Manželovi jsem řekla hned po návratu z lyží, že jsem si našla bulku v prsu a on mě ujišťoval, že jsem mladá a zdravá ženská, že to jistě nic vážného nebude. K lékaři jsem volala okamžitě a obratem se objednala jako samoplátce na sono. Když jsem se po vyšetření z biopsie dozvěděla, že mám rakovinu, manželovi jsem to volala hned. Je mi velkou oporou. On je stabilita naší rodiny, je velmi silný psychicky a dokáže i závažné věci skvěle ustát.

Vojtovi jsem řekla, že mám rakovinu, asi o týden později. Věděl, že se něco děje, protože jsem během jednoho týdne byla snad 4x u lékaře. Bylo vidět, že ho to vzalo, ale držel se skvěle. Myšlenky na smrt jsme měli asi ze začátku všichni, člověka to zaskočí a takhle vážnou nemoc prostě nikdy nečekáte. Zvlášť ne s naším životním stylem. S postupem času jsme se ale, myslím, všichni uklidnili. Věříme v dobrý konec, nic jiného si nepřipouštíme a doma je dobrá nálada. Moc se o té nemoci teď už nebavíme. Snažíme se žít pořád stejně. Jen když ostatní vidí, že jsem unavená, dávají mi prostor k odpočinku. Po chemoterapiích spím někdy i celý den.

Toníčkovi jsem řekla jen to, že budu teď nějakou dobu častěji jezdit k paní doktorce, abych byla zase zdravá. Že mám takovou bouli v prsu, které je potřeba se zbavit. On tomu asi ještě úplně nerozumí, i když velmi dobře vnímá, že se doma odehrávají nestandartní věci. Občas se mě zeptá, jestli je mi dobře, nebo jestli mě něco nebolí. Já mám naštěstí skoro pořád dobrou náladu, takže i Toníček je veselé, spokojené dítě.

Není pro vás to domácí vzdělávání dětí náročné?

Domácí vzdělávání je to nejlepší, co nás mohlo potkat. Já si trénuju mozek a opakuju látku ze základní školy. Vojta je velmi chytrý a samostatný kluk. Dokáže pracovat velmi intenzivně, je bystrý. Když mu vysvětluji něco nového z matematiky, češtiny, nebo jakéhokoliv jiného předmětu, velmi rychle to pochopí. Baví nás to oba, bereme to jako formu hry. Učení se stalo zábavou a tak si myslím, že je o to víc efektivní. Děláme hodně projektů, pracujeme na portfoliu, které potom u pololetního zkoušení Vojtěch prezentuje.

Co je pro vás nyní v rámci léčby nejnáročnější?

Nejnáročnější je pro mě být psychicky v pohodě. Plakat se mi nechce, ale napadají mě otázky ohledně operace, jak moc budu po ní vypadat jinak (přece jenom jsem žena a nechci být úplně nepřitažlivá), jestli bude potřeba ještě ozařování, strach z toho, aby se nemoc za pár měsíců, nebo let, nevrátila. Občas sama se sebou v sobě potichu diskutuji a snažím sebe samu uklidňovat. Často promlouvám s „vesmírem“, nebo něčím, co je tam někde nahoře a přeju si… Je pro mě velmi těžké ustát ten stav, že jsem na někom prvně v životě takhle moc závislá (na lékařích). Člověk má pocit, že je slabý, lehce zranitelný, že toho sám v tomto stavu moc neovlivní.

Velmi náročné byly ty první čtyři dávky chemoterapie, při kterých mi bylo opravdu zle. Ty skončily na konci května a teď už vlastně bojuji „jen“ s občasnou těžkou únavou a potřebou spát víc, než je obvyklé. Po aktuálních chemoterapiích, co dostávám teď mě bolí celé tělo, jakoby měl člověk chřipku a také mi brní končetiny, mám pocit neklidných nohou, občas mě trápí průjem a bolest hlavy. Protože mi ještě lékaři uměle navozují přechod, mám strašné návaly horka a stavy, kdy se během pár vteřin propotím až na kost. Všude s sebou nosím náhradní tričko…

Pomáhají vám kluci doma?

Všichni kluci jsou skvělí. Vojta je hodně samostatný, občas mi dokonce sám od sebe udělá oběd/večeři. Umí skvěle vajíčka, nebo obložené tortilly. Také si často hraje s bráchou, abych měla klid a mohla si zdřímnout.

Martin dokáže obstarat celou domácnost, když je potřeba. Snažím se pravidelně poklízet, aby nám tu nevznikl neřízený chaos. Ale když vidí, že jsem unavená a všechno mě bolí, dovede zapnout pračku, uvaří a poklidí sám, čehož si nesmírně cením. Co je úplně nejlepší, že je ochoten jezdit na nákupy potravin, což je pro mě asi největší pomoc, že nemusím dřít těžké tašky… A když nám kluky pohlídají babičky, snažíme se trávit i nějaký čas jen sami dva. Tuhle jsme se jeli kousek projet na kole a bylo to moc fajn. I když to nebyl nijak ohromující sportovní výkon.

Někdy v průběhu chemoterapií se ke mně dostala kniha od Zdeňky Pohlreich Zprávy z nitra. Tato kniha mě velmi nakopla, dodala odvahu a posílila naději na dobrý konec. Aktuálně čtu Bílou knihu od Ramthy. Jinak jsem ale milovník literatury faktu. Čtu hodně historické knihy, převážně z dob 2. světové války.