Manželé Leoš a Monika z Jablonce nad Nisou společně vychovávají tři děti. Čtrnáctiletý Lukáš i jedenáctiletá Anežka chodí do základní školy, nejmladší dvouletá Eliška je zatím s maminkou doma. Před rokem a půl bylo Elišce diagnostikováno vážné onkologické onemocnění. Vypráví o tom pan Leoš…

Bylo 6. září 2021. Krásný slunečný den. Vzal jsem si dovolenou, abychom s manželkou a Eliškou zašli koupit šaty na svatbu mé sestřenice. Dali jsme si na náměstí kávu v kavárně a odtud manželka pokračovala s Eliškou na preventivní prohlídku, která je v osmi měsících rutinní záležitostí. Já jsem jel ještě zařizovat nějaké věci. Během prohlídky paní doktorka zjistila Elišce nějaký útvar v bříšku a poslala nás rovnou na ultrazvuk. Vyšetření ukázalo, že jde o útvar, který tam nepatří a Eliška byla kolem 16 hodiny hospitalizována v nemocnici. Po odeslání výsledků do Motola přišel okamžitý pokyn k přesunu Elišky i s maminkou do Prahy na onkologické oddělení, kde byly v osm večer přijaty.

Byl to obrovský šok. Dopoledne pijete kávu na náměstí a večer jste v Praze na onkologii. Sám se dvěma dětmi doma jsem začal okamžitě přemýšlet, jak zajistit základní životní funkce domácnosti. Na pomoc nám přispěchala manželčina teta, která se nakonec starala o chod domácnosti po celou dobu léčby Elišky. Jistě to bylo v jejím věku dost náročné, ale velmi nám to pomohlo překlenout toto nelehké období. Nejdříve jsme si mysleli, že by se u nás příbuzní mohli nějak střídat, ale pak jsme pochopili, že pro děti bude nejlepší jistota jednoho člověka, který si v domácnosti vše osvojí a zařídí podobně, jako kdyby mamka byla doma.

Elišce diagnostikovali zhoubný nádor v dutině břišní, metastázy a nálezy na kostech. Diagnóza byla zdrcující. Vůbec jsme si nedokázali představit, že je možné něco takového léčit. První dny byly velmi dramatické. Eliška prodělala biopsii, aby se zjistil přesný druh nádoru. Po tomto zákroku se jí zneprůchodnila střeva a musela tedy znovu na operační sál. Byla v ohrožení života, protože nádor dále rostl a střeva jí po operaci opuchala. Byla umístěna na ARO, nemohla sama dýchat a musela být připojena na dýchací přístroj. Přímo na oddělení dostávala chemoterapii, aby se nádor začal zmenšovat. Vše bylo opravdu na poslední chvíli – a to aniž bychom předtím na Elišce pozorovali nějaké příznaky nemoci.

Eliščin stav byl velmi vážný, v jednu chvíli jí již nedostačoval ani dýchací přístroj a hrozilo, že bude nutné vyjmout některé vnitřní orgány z dutiny břišní a uvolnit tlak na plíce. Postupně se ale naštěstí začala zlepšovat a mohla být přesunuta zpět na jednotku intenzivní péče onkologického oddělení.

Na onkologii pak po dobu asi 3 měsíců pokračovala aplikace chemoterapie. Eliška to snášela statečně, ale samozřejmě se potýkala se všemi projevy, které k chemoterapii patří. Byl to opravdový křest ohněm. Eliška byla po celou dobu bez přestávky hospitalizovaná a maminka se domů dostala na dva víkendy, kdy jsme se u dcery vyměnili.

Po chemoterapii bylo v plánu odstranění zbytků nádoru. Lékaři nás připravovali na to, že u takto velkého nádoru možná nebude operace možná. Jenže se stalo něco, co ani oni nečekali. Nádor se po chemoterapii zcela rozpadl a nebylo tedy co operativně odstraňovat. Sláva Bohu, říkali jsme si. Ano, po celou dobu léčby jsme se za Elišku modlili přímluvnou modlitbu ke sv. Judovi Tadeášovi, na kterou nás navedla sestra na oddělení ARO. Kdo z čtenářů prochází podobným životním příběhem a věří, že tento svět není náhodně stvořen, může se modlit tuto přímluvnou modlitbu. Za Elišku se modlila celá řada lidí.

Před námi byla transplantace kostní dřeně a Vánoce. Naštěstí se podařilo, že jsme byli všichni doma společně u jednoho stolu. Eliška nastoupila hned po Vánocích na transplantační oddělení, kde strávila dalších sedm nelehkých týdnů. Bylo to pro ni i pro maminku velmi náročné. Léčba spočívala v nasazení mega-chemoterapie, která měla zničit všechny nádorové buňky. Přesnému mechanizmu nerozumíme, ale důvěřovali jsme lékařům, že vědí, jak postupovat. Po této terapii byla provedena transplantace kostní dřeně a pak se čekalo až se kostní dřeň „rozběhne“ a začne produkovat vše potřebné pro imunitní systém. Eliška naštěstí vše zvládla. Neuvěřitelné, že je něco takového možné.

V tu chvíli se dalo říct, že jsme měli zhruba polovinu léčby za sebou a čekalo nás ozařování a biologická léčba. V této fázi léčby už bylo možné více času trávit doma a méně v nemocnici, což bylo pro celou rodinu velmi povzbudivé.

Ozařování bylo pro Elišku nejméně náročnou částí léčby. Nebylo na ní vidět, že by jí nějak vadilo. Biologická léčba probíhala celkem v pěti kolech a první dvě byla pro organizmus Elišky z vnějšího pohledu dost dramatická. Další tři dávky už naštěstí snášela velmi dobře a opět mohla být v domácím prostředí.

V prosinci loňského roku se Eliška podrobila závěrečnému vyšetření, které mělo ukázat, zda se zbavila onkologického onemocnění. S napětím jsme očekávali výsledky. V koutku duše jsme byli pevně přesvědčeni, že Eliška bude s pomocí Boží zdravá. Víme, že ne všechny konce jsou na dětské onkologii dobré. I když je úspěšnost léčby úctyhodná, je potřeba počítat i s variantou, že se pacienta zachránit nepodaří, čehož jsme během léčby byli bohužel v nemocnici svědky. My jsme však nemuseli tuto hořkou životní skutečnost prožít. Lékaři nám oznámili, že je Eliška zdravá. Budeme doufat a věřit, že se jí onemocnění nevrátí. Bohužel i to se někdy stává. Děkujeme všem lékařům i personálu nemocnice Motol za jejich péči.

A jak nám v naší nelehké situaci pomohli Dobří andělé? Věřte, že hodně. Díky jejich darům jsme mohli Anežce a Lukášovi doma dopřát celkem „normální“ život, aniž bychom museli nějak výrazně omezit například jejich koníčky nebo volnočasové aktivity. V době vysoké inflace a velmi časově náročné hospitalizace naší Elišky jsme měli určitou „jistotu“. Nemuseli jsme přemýšlet nad úsporami a omezeními, ale mohli jsme se naplno věnovat léčbě Elišky. Za tuto možnost z celého srdce děkujeme. Věřte, že podpora Dobrých andělů pomohla nám a snad pomůže i dalším. Má to cenu.