Jmenuji se Adámek a narodil jsem se na jaře roku 2019. Bydlím s rodiči v Krupce u Teplic na severu Čech. Maminka Kateřina je zdravotní sestra, ale teď se stará doma o mě. Táta Patrik pracuje jako dělník a společně se mnou a maminkou rád jezdí na výlety.

Po porodu jsem se celých jedenáct měsíců nepotýkal s žádnými zdravotními komplikacemi, byl jsem veselé miminko, které se pořád smálo na svět. Jednoho dne jsem dostal horečky, které nešly snížit - vše ukazovalo na angínu. Zvracel jsem, nejedl, stále spinkal, a tak mě rodiče odvezli do nemocnice. Když jsem byl hospitalizovaný třetí den, prodělal jsem svůj první epileptický záchvat. Poukazoval na prvotní příznaky nemoci, ale tehdy jsme to ještě nevěděli. Protože se křeče opakovaly, paní doktorka se rozhodla provést lumbální punkci, která stanovila diagnózu - herpetická meningoencefalitida, tedy zánětlivé onemocnění mozku virového původu.

Po zjištění diagnózy mě převezli na ARO oddělení nemocnice v Ústí nad Labem, kde jsem byl chvilku bez maminky. Potom jsme společně s maminkou trávili dny na dětském oddělení. Tehdy ještě nic nenasvědčovalo tomu, že budu mít trvalé následky. Když jsem byl propuštěn domů, uměl jsem vše, co by mělo umět dítě v mém věku. Ve svém krátkém životě jsem se toho poměrně dost naučil. Jenže, doma jsem pobyl jen jeden den a musel jsem zpátky do nemocnice, protože jsem začal být velmi neklidný až hysterický a postupně přestal vnímat své okolí.

Během hospitalizace se můj zdravotní stav začal den ode dne horšit. Přestal jsem jíst, pít, sedět, stoupat si, až jsem nezvládal ani polykat svoje vlastní sliny. V posteli jsem začal tancovat jako břišní tanečnice, a tehdy poprvé lékaři pojali podezření, že by se mohlo jednat o takzvanou limbickou encefalitidu. Po několika dnech se diagnóza potvrdila a já byl převezen na neurologické oddělení do pražské Fakultní nemocnice v Motole, kde mě uvedli do umělého spánku, aby mé tělíčko mohlo nabrat síly na boj s nemocí. Bylo to v počátcích covidového období, maminka tam proto se mnou nemohla být. Dva a půl měsíce svého života jsem prožil sám v nemocnici, zatímco maminka s tatínkem museli být doma v Krupce. Několikrát denně telefonovali a ptali se, jak bojuji. Jakmile lékaři povolili návštěvy, tak za mnou jezdili skoro denně - sto kilometrů tam a pak zase zpět. Během pobytu na ARO jsem měl mnoho komplikací: zápal plic, zánět střev, selhávalo mi dýchání i srdíčko. Bojoval jsem o svůj život spolu s celou řadou lékařů a sestřiček, kteří odváděli neskutečnou práci a krásně o mě pečovali.

Následně jsem byl přeložen na oddělení, kde se mnou mohla být maminka. Přišla další zdlouhavá léčba, která stále pokračuje. Tatínek za námi obden jezdil a vozil nám vše potřebné, aby nám nic nechybělo. Po dlouhých sedmi měsících jsem byl konečně propuštěn domů za rodinou. Jelikož mi onemocnění trvale poškodilo část mozku a dlouhý pobyt v nemocnici, a hlavně v umělém spánku, způsobil kompletní ochabnutí celého tělíčka, vrátil jsem se ve vývoji na úplný začátek. Navíc jsem podle lékařů ohrožen vznikem silných a nekontrolovatelných epileptických záchvatů, na něž musím denně polykat čtyři druhy antiepileptik. Musel jsem se znovu naučit jíst a pít. Momentálně nesedím ani nelezu, ale poctivě navštěvuji všemožná cvičení a několikrát denně cvičím s maminkou doma. Pokroky sice dělám malé, ale nevzdávám se a se svými rodiči bojuji a bojovat ještě budu…

Děkuji všem Dobrým andělům, jejichž příspěvky mi pomáhají zajistit rehabilitace, rehabilitační pomůcky i lázeňské pobyty.