Následující pohádku pro děti i s malým poučením a testem nám jako projev poděkování poslala paní Lea, máma šestnáctileté Markéty, která se od června 2019 potýká s Hodgkinovým lymfomem (nádorovým onemocněním vycházejícím z lymfatických uzlin). O aktuálním stavu léčby Markéty paní Lea píše: „Markétka je nyní v pořádku, co se onkologického onemocnění týče, pravidelně kontrolujeme uzliny a věříme, že to bude dobré. Je ale stále velmi unavená a má psychické problémy. Jsme moc vděčni za podporu Dobrých andělů. Markétce tak můžeme dopřát to, co potřebuje, aby mohla žít plnohodnotný život. Děkujeme, že jste a že děláte to, co děláte. S nadějí, vírou a láskou prozařujete svou přítomností životy všech v okolí, kteří si prošli tímto onemocněním. Cítíme se díky vám mnohem lépe. Děkujeme!“

---

O důvěře a síle pomoci

Jednou brzy ráno, kdy byl celičký les přikrytý sněhovou peřinkou a po noční větrné vichřici tiše spal a odpočíval, začaly z nebe padat sněhové vločky, pomalu, klidně a všude kolem se rozhostil ještě větší mír a klid.

Jednu takovou jedinečnou sněhovou vločku poklidný vánek zavál až do dutiny dubu, ve kterém měla své hnízdo jedna sýkorčí rodinka. Protože jejich hlavičky měly azurově modrou barvu, začali jim lidé říkat sýkorky modřinky.

No a ta vločka přistála na hlavičce toho největšího sýkorčího čiperky, takže budíček byl na světě! :-) Začal cvrlikat na všechny strany, až se mu pomalu, zato jistě, podařilo probudit nejprve svou rodinku a poté i celičký les… Všichni obyvatelé lesa ospale zívali, mnuli si svá očka a žádnému z nich se nechtělo z vyhřátého pelíšku ven. Jen ten náš malý čiperka byl od samého rána plný života, těšil se na další den a byl zvědavý, jaká dobrodružství a překvapení mu tento den přinese?! A protože nadšení a radost ze života jsou nakažlivé, postupně se na další nový den začali těšit i všichni kolem něj.

Už, už chtěl vyletět z hnízda za svými objevy a dobrodružstvím, když v tom uslyšel láskyplný, zároveň však neoblomný hlas své maminky: „Snídaně je základ dne, takže dřív, než se mi všichni rozletíte do světa, je třeba se před tím pořádně nasnídat.“ Malému Čiperkovi a jeho bráškům se to sice moc nelíbilo, ale taky věděli, že má maminka pravdu, a tak se poslušně vrátil ke stolečku, jenže kde nic, tu nic. Ve spížce nezbylo ani zrnko semínka! Maminka tedy rozhodla, že se všichni společně zaletí nasnídat k nedalekému krmítku, do kterého děti z blízké školy nosily pravidelně ptáčkům něco dobrého do zobáčku, aby v zimě nezmrzli. A tak se celá rodinka vypravila ke krmítku na kraji lesa.

Jenže ouha! Po krmítku nezbylo ani stopy. Až po chvíli si náš malý Čiperka všimnul kousku rozpadlého krmítka, které vyčnívalo z pod sněhové závěje. Krmítko tedy našli, ale jak by se naše malé sýkorky modřinky mohly dostat k potravě, která je někde hluboko pod sněhovou pokrývkou, to nikdo nevěděl. Co se tady přihodilo, ptaly se malé sýkorky své maminky. „To já nevím děti,“ odpověděla maminka.

V tom kolem letěla sojka Všetečka, která ví vždy první o všem, co se v lese šustne, a vykřikovala na celý les. „Paní mámo, to se nám tudy dneska v noci prohnala vánice, chumelenice, vítr severák fičel a kvílel a měl takovou obrovskou sílu, že bral a strhával vše, co mu stálo v cestě! Však vidíte, co za spoušť způsobil! I na pár stromů došlo!“ Ano, ano, jedním z těch stromů, o kterých sojka mluvila nebo spíš křičela, byl také ten, na který děti zavěsily krmítko pro ptáčky.

A měla pravdu, když se ptáčci rozhlédli kolem, nic nebylo tak, jako dřív. Na zemi ležely vyvrácené stromy a větve, jen je na první pohled nebylo vidět pod nánosy sněhu. „To se tady musely dít věci,“ pomyslela si maminka sýkorka a v duchu se zaradovala, že se vítr severák proháněl lesem dál od jejich hnízda, a že jsou všichni živí a zdraví. Vzápětí si vzpomněla na moudrá slova sovy Šalamouna: „Vše je, jak má být a je to v pořádku.“ Ano, je v pořádku i to, že se tudy v noci prohnal vítr Severák a bral s sebou vše, co mu do cesty přišlo. To je zákon života v rovnováze, který říká: „Něco musí skončit a odejít, aby mohlo přijít a začít něco nového…“

Z myšlenek maminku sýkorku však brzy vytrhl její malý miláček – naše malá modřinka Čiperka – a na celé kolo štěbetal: „Mamíííí, já mám obrovský hlad!!!“ Jenže, co si teď počít? Doma ve spížce nezbylo ani zrnko a potrava z krmítka je hluboko pod sněhem. Jediné, co tu je, jsou hladové krky jejích sýkorčích dětí, tak co teď, co si počít?

V jednu chvíli jí z toho bylo do pláče… Opět si však vzpomněla na moudrá Šalamounova slova: „Ať se děje cokoli, v každé situaci zůstaň v klidu a za chvíli ti přijde řešení.“ Už několikrát ji tato slova zachránila a maminka si byla vědoma jejich hluboké pravdy, a tak se uklidnila. Tím se jakoby zázrakem uklidnily i její hladem plačící dětičky. A vy milé děti vězte, že pomoc je už na cestě.

To bylo totiž tak, v té blízké škole se tento den od rána nemluvilo o ničem jiném, než o šílené vánici, která se tu noc prohnala jejich krajem. Dovedete si určitě sami představit, že ve spojení s dětskou fantazií tak vznikaly přímo hrůzostrašné historky o tom, co kdo z nich viděl a slyšel.

Pravda pravdoucí však byla, že kolem krmítka, které stálo u pěšinky na kraji lesa, každý den chodíval do školy taky náš Vojta. Byl to právě on, kdo přišel do třídy s nápadem udělat ptáčkům na zimu krmítko, aby měli dostatek krmení i v zimě. No a toho dne šel do školy, jak jinak, stejnou cestou, jenže krmítko nikde! Vzpomněl si na ptáčky a uvědomil si, že právě teď, kdy vládnou silné a tuhé mrazy, nebudou mít ptáčci dostatek potravy a mohli by umrznout, protože pro přežití dlouhé a mrazivé noci je nutné vytvořit si dostatečné tukové zásoby.

A tak, když na něj při ranním kruhu přišla řada, řekl, co viděl cestou do školy. Paní učitelka byla moudrá, věděla, že učení není zajíc a tím pádem neuteče a mnohem důležitější je záchrana životů malých ptáčků. A záchranná akce mohla být spuštěna!

Děti poprosily hodné paní kuchařinky o pár jablíček pro kosy a taky o trochu sádla, které nechaly lehce roztopit a po vychladnutí, kdy tuk začal opět tuhnout, do něj přimíchali promíchaná slunečnicová semínka a proso. Takto vzniklou směs pak vetřeli do borovicových šišek. Vznikly tak lojové koule plné dobrot pro ptáčky. Ty zavěsily na provázek a všichni se procházkou vydali k místu, kde stálo původní krmítko.

Opravdu, nic nebylo jako dřív. Děti hned začaly rozvěšovat lojové šišky na větvičky. V tom je však paní učitelka musela na chvíli zastavit a volala: „Děti, počkejte, vzpomeňte si, co jsme si minule povídali o umístění krmení pro ptáčky! Dejte si pozor, ať krmení nevěšíte moc blízko kmene! Zavěšujte koule přibližně 2 metry od kmene, aby naše malé ptáčky při hodování neslupli jejich predátoři: kočky, kuny…“ No a tak to taky milé děti udělaly.

Jolové koule zavěsily na větve stromů, které silnému vichru odolaly, a za chvíli se na ně slétla celá sýkorčí rodinka v čele s naším Čiperkou modřinkou. Všichni si mooooc pochutnali, protože pokud to milé děti ještě nevíte, tak sýkorky lojové koule se semínky přímo milují. A nejen ony. Na tukových směsích si pošmáknou i strakapoudi a brhlíci.

Sýkorčí maminka se pousmála, že se jí opět potvrdila moudrá Šalamounova slova, že s klidem a důvěrou jde vždycky všechno líp. A nezapomněla mu, alespoň v duchu, poslat poděkování. Poděkovat nezapomněli ani našim dětem a paní učitelce. Ptáte se jak? No přece krásným sýkorčím cvrlikáním, kterým je doprovázeli celou cestu zpět do školy.

A co se stalo s rozbitým krmítkem? Naše děti měly dobré srdce, a tak krmítko společně vytáhly z pod sněhové závěje, daly si ho na ramena a ve škole ho během pracovních činností opravily. Když se vydaly na přírodovědnou vycházku, vzaly ho s sebou a postavily na původní místo. Samozřejmě do něj nezapomněly nasypat různé druhy semínek a obilovin, aby bylo dost jídla a výběru krmení pro všechny ptáčky, kteří to v zimě potřebují. Takže do krmítka nasypaly také oves a pšenici pro vrabčáky s hrdličkami a taky slunečnicová semínka s prosem, kterými nepohrdne většina u nás přezimujících ptáčků.

Je dobře, že na světě žijí lidé, kteří si uvědomují, že tady nejsou sami, a když je potřeba, rádi pomohou, pokud můžou. Všem bylo dobře na těle i na duši. Ptáčci měli plná bříška a děti byly rády, že mnohým ptáčkům zachránily život. A navíc se místo učení v lavici provětraly a prošly krásnou zimní krajinou. Ono to učení se o přírodě jde přece jen mnohem líp venku na čerstvém vzduchu, viďte děti.

Na závěr si můžete udělat malý testík, jak jste na tom se znalostmi o ptáčcích. Mnohé odpovědi najdete v naší pohádce.

Čím se ptáčci v zimě přikrmují?

• Jablky a obilnými zrny (oves + pšenice).
• Veškerými zbytky z kuchyně, včetně solené rýže a brambor.
• Tukovou směsí tzn. směsí loje se slunečnicovými semínky a prosem.
• Jiné (uveďte příklady).

Proč je třeba umístit krmítko přibližně 2 metry od kmene stromu?

• Aby ptáčci nenarazili do kmene.
• Aby se ke krmení nedostali jiní predátoři např. kočky.
• Aby bylo krmítko dobře vidět.

Víte, jak říkáme ptáčkům, kteří jsou u nás celý rok?

• Celoroční.
• Tažní.
• Stálí.

Víte, jak říkáme ptáčkům, kteří na zimu odlétají do teplých krajin?

• Tažní.
• Stěhovaví.
• Teplokrajní.

---

Zdroj fotografií: Freepik by wirestock 1, 2, 3, Frank Cone.