Paní Silvie si ve 38. týdnu těhotenství našla malou bulku v pravém prsu. Na sonografii si mysleli, že nejde o nic víc než o laktační cystu, jejíž nález není v období těhotenství ničím neobvyklým. I přes to ji lékaři po porodu pro jistotu poslali na biopsii. Jaké bylo její překvapení, když si šla měsíc po narození syna Matyáše pro výsledky a zjistila, že má zhoubný nádor…

Paní Silvie, to co nyní prožíváte je plné rozporů. Na jedné straně je tu strach a na straně druhé radost. Narodil se vám první syn a zároveň vám byl diagnostikován zhoubný nádor prsu. Popsala byste nám, prosím, jaké pocity se ve vás odehrávaly/odehrávají?

Pocitů bylo mnoho. O miminko jsme se snažili dlouho, nakonec se mi povedlo otěhotnět za pomoci asistované reprodukce IVF. Radost byla obrovská a moc jsme se na našeho drobečka těšili. Když jsem si našla bulku, v té době měla ani ne půl centimetru, doufala jsem, že je to jen vlivem hormonálních změn. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by to mohlo být onkologické onemocnění.

Už v těhotenství mi dělali punkci, ale ta nic neprokázala, takže jsem zůstávala klidná a užívala si konec těhotenství. Doktoři si mysleli, že se jedná o laktační cystu. Když byly malému 3 týdny, udělali mi biopsii. Bulka totiž rychle rostla, najednou měla 4 cm. To už jsem pojala podezření, že to není úplně v pořádku, ale pořád jsme doufala v nějakou cystu. Asi 14 dní na to, bylo to 1. září 2020, mi oznámili, že mám zhoubný nádor. Na tu chvíli asi nikdy nezapomenu. Samozřejmě se mi honily hlavou věci typu: „Proč zrovna já, vždyť žiji zdravě, nekouřím, chodím do přírody. Tak proč já? Přece nemůžu umřít, mám malé miminko, teď ještě ne, chci být s ním, vidět ho vyrůstat, vše ho naučit.“ Tohle asi zažil každý s podobnou diagnózou.

Prvních 14 dní pro mě bylo nejhorších. Byla jsem zcela pod vlivem hormonální bouře a musela jsem přestat kojit. Bylo třeba zjistit, jaké mlíčko a lahvičky budou malému vyhovovat. K tomu se pak přidala nevolnost a únava po chemoterapii. Také tady byl strach z toho, co bude dál, jak moje tělo přijme léčbu. Jestli chemoterapii zvládne. Ale věděla jsem, že to nesmím vzdát, mám pro co žít. Hnacím motorem je pro mě můj chlapeček, můj manžel a celá rodina. Snažím se myslet pozitivně, když se budu hroutit, nikomu tím nepomůžu. Zdravá mysl = zdravé tělo. Hlavní je se neuzavřít do sebe, je důležité o tom mluvit. Nemoc nezasáhla jen mě ale i mé okolí.

Celá situace musela být také velice časově náročná. Miminko potřebuje mnoho pozornosti a péče a vy jste se v prvních chvílích Matyáškova života začala podstupovat chemoterapii…

Ano, bylo to velmi náročné a stále je. Naštěstí mám velkou pomoc a oporu v manželovi a rodině, nejvíc nám pomáhá moje mamka. Hlídá malého, když jsem na chemoterapii, anebo během různých vyšetření. Bez ní by to bylo všechno mnohem náročnější, jsem opravdu moc vděčná, že nám tahle pomáhá. Uvidíme, jak to půjde dál, protože mému tátovi před Vánoci diagnostikovali rakovinu tlustého střeva. Mamka se nyní bude muset starat o něj…

To nás velice mrzí. Tatínkovi přejeme mnoho sil. Paní Silvie, v jaké fázi léčby se v současnosti nacházíte? Jak vaše léčba probíhá?

Mám za sebou 4 chemoterapie v intervalu po 14 dnech – to bylo opravdu nepříjemné. Po každé dávce jsem dostala injekci na obnovu bílých krvinek (píchal mi je doma manžel, má můj velký obdiv). Po injekcích jsem byla asi na 5 dní vyřazena z provozu. Matyáška v té době hlídal můj muž nebo moje mamka. Poté následovalo 9 dávek dalšího léku, po něm už jsem naštěstí byla schopná fungovat, jen jsem víc unavená. Koncem ledna jsem podstoupila operaci, při níž mi byla odebrána část pravého prsa a všechny lymfatické uzliny v pravém podpaží. Původně mělo jít jen o hlavní uzlinu, ale nakonec to dopadlo jinak.  Operace trvala asi dvě a půl hodiny, místo plánované necelé hodiny. Na operačním sále se nakonec rozhodli, že bude nejlepší odstranit všechny uzliny - byli napadené. Přiznávám, že mě docela zasáhlo, že mi museli vzít všechny uzliny. Vím, že to v životě přináší určitá omezení. Budu muset cvičit a postupně sledovat, co mi nedělá dobře, aby ruka nenatékala. Další kontrolu mám za pár dnů a tam se dozvím, co bude dál.

Těžké životní situace jako ta vaše, člověka často nasměrují na jinou cestu. Máte pocit, že vnímáte věci kolem sebe jinak?

Už před nemocí jsem věci kolem sebe vnímala jinak, a nyní je to ještě intenzivnější. Nemoc mi ukázala, že mám být vděčná za to, co mám. Měli bychom si užívat života. To, co s sebou přináší, ať už je to dobré, nebo špatné, bychom měli brát jako jeho součást. Jsem vděčná za každý Matýskův úsměv, za každý nový den. I na svoji nemoc se snažím nahlížet jako na součást života. Možná mě měla přimět na chvíli se zastavit a vnímat svět kolem sebe ještě víc. Někde jsem četla větu: „Rakovina vás nepřišla zabít. Je to dáma, která vás přišla upozornit, že nežijete v souladu se svou duší, že jednáte proti svému dobru.“ Nemůžu než souhlasit. Já se svou rakovinou promlouvám, děkuji jí za životní zkušenost a uvědomění si sama sebe a s láskou se s ní loučím.

To je velice inspirativní a obdivuhodné. Jak se s vaším onemocněním vyrovnává vaše okolí?

Mám pocit, že pro mé okolí to bylo, a stále je, těžší než pro mě. Zdraví lidé často neví, jak reagovat. Někdo projeví lítost, jiný je v šoku. Takové reakce jsou pro mě bolestivé, protože si kvůli nim uvědomuji, že jsem vážně nemocná.

Každé vyšetření, léčbu a operaci vnímám jako další krok k uzdravení. Nebojím se o své nemoci mluvit, ba naopak, mluvím o ní dost. Snažím se okolí nabádat k prevenci a samovyšetření. Všem kolem sebe radím, aby se nebáli jít k doktorům, když se jim cokoliv nezdá. Je lepší jít zbytečně, než přijít pozdě. Oznámit to rodině pro mě bylo těžké. Nakonec se tohoto nelehkého úkolu chopil manžel. Není vůbec snadné říct svým rodičům, že máte rakovinu. Věděla jsem, že takhle zpráva pro ně bude těžká rána, se kterou se budou muset vyrovnat.

Setkala jsem se i s tím, že okolí nevědělo, jak se mnou mluvit, tak se mi začali někteří lidé vyhýbat. Chci, aby se mnou mluvili jako s každým jiným. Aby se se mnou bavili o počasí, o dětech, o tom, co budou vařit k obědu :-). Chápu však, že se s tím každý vyrovnává jinak. Někomu prostě déle trvá tu informaci vstřebat a začít normálně komunikovat.

Od konce října loňského roku vás podporují Dobří andělé, s čím vám jejich příspěvky nejvíce pomáhají?

Nejvíc mi pomáhají s potřebami pro malého - mlíčko, vody, lahvičky, dudlíky, plínky… Doma používáme látkové plínky, ale když je malý na hlídání, tak je potřeba použít jednorázové. Příspěvky od Dobrých andělů nám také velmi pomáhají s léky a vitamíny pro mě. Trpím neuropatií (narušením periferních nervů), nespavostí, nechutenstvím, odlučují se mi nehty od lůžek. Užívám spoustu vitamínů a doplňků stravy, nyní se mi zvýšila i spotřeba náplastí a gumových rukavic. Jsou dny, kdy vůbec nemám potřebu jíst, jediné, co do sebe zvládnu dostat, jsou polévky, ovocné a zeleninové šťávy. Díky Dobrým andělům můžu nakoupit zdravé potraviny. Část peněz šetřím, nikdy nevíte, kdy nastanou nějaké nečekané výdaje.

Dobrým andělům bych chtěla především velice poděkovat. Nikdy by mě nenapadlo, že já budu potřebovat pomoct. Vždycky jsem byla člověk, co vše zvládnul sám a ještě pomáhal okolí. Ze začátku mi bylo hloupé pomoc přijímat, ale pak mi jedna paní řekla, že pomoc se odmítat nemá. Dobrým andělům velmi děkuji, že jsou, že pomáhají, že jim není lhostejný osud druhých.

Děkujeme za rozhovor.