Paní Veronika žije společně se svým manželem Petrem a dvěma syny v obci Velký Týnec na Olomoucku. Starší Dominik se od narození potýká s těžkým kombinovaným postižením a potřebuje celodenní péči. Jeho příběh nám popsala sama paní Veronika.

S manželem vychováváme dva syny, mladšího Matyáška (3 roky) a staršího Dominička, kterému je 5 let. Ačkoliv Domča na první pohled vypadá jako kterýkoliv jiný zdravý chlapeček, jeho příchod na svět nebyl vůbec lehký.

Dominiček se „dral“ na svět dlouhé tři dny. Pak jsme se ale konečně dočkali. Jako první nás zarazilo, že po narození neplakal, byl promodralý a lékaři mu museli dát kyslík. Začal plakat až po nějaké době, ale kvůli dalším vyšetřením jsem si ho nemohla ani pochovat. Byl zřejmě přidušený a asi se i napil špatné plodové vody, proto přes noc zůstal na pozorování u sester. V noci ale Domík dostal sepsi (tzv. otravu krve - reakci organismu na infekci) a novorozenecké křeče. Proto byl převezen na novorozeneckou jednotku intenzivní péče, kde byl v inkubátoru, dostával léky a byl krmen výživovou sondou do žaludku. Jeho stav se bohužel nelepšil, byl apatický, pořád spal, i když jsem za ním každou volnou chvíli docházela. Spolu na pokoji jsme mohli být až po jedenácti dnech. Předposlední den nás navštívil neurolog, který Domču vyšetřil. Chyběla mu většina novorozeneckých reflexů, ale díky nasazené medikaci došlo ke zlepšení. A tak jsme si po čtrnácti dnech Dominička odvezli domů.

Po první návštěvě pediatričky jsme dostali poukaz na rehabilitaci a od dvou měsíců chodili cvičit Vojtovu metodu. Prognózy zpočátku nebyly vůbec příznivé. Připravovali nás na to, že se syn nikdy nepostaví na nohy. Já se tím ale nějak nezatěžovala, jako bych to ani nevnímala. Čtyřikrát denně jsme doma cvičili, takže nám čas zbýval v podstatě jen na jídlo a spánek, to byl náš dennodenní rituál. Když bylo Domčovi devět měsíců, tak jsem neplánovaně otěhotněla. Nedokázala jsem si představit, jak to zvládnu, protože jsem veškerou energii a péči věnovala Domčovi. Naše skvělá rodina nám ale byla oporou a slíbili nám pomoc. S Domčou jsem tehdy cvičila skoro do 8. měsíce těhotenství, pokroky byly už malinko znát, plazil se a dokázal se přetočit na jednu stranu. Během těhotenství jsme také s Domčou absolvovali jeho první lázně. A dva měsíce nato se narodil Matyášek, krásný a zdravý chlapeček. I když to bylo velice náročné, měla jsem kluky v podstatě jako dvojčátka.

Přibližně v roce nám lékaři po sérii dalších vyšetření sdělili diagnózu. Dominiček má dětskou mozkovou obrnu. Dále jsme cvičili, jezdili do lázní a léčeben, připláceli za různé procedury, nakupovali kompenzační pomůcky a výsledky byly čím dál lepší. Po druhé návštěvě lázní už Domča stál u dveří, po třetích lázních udělal ve více než dvou letech první krůčky. V současné době Domča při chůzi vytáčí pravou nožku a rychle se unaví. Trápí nás, že pravou ručičku nezapojuje, anebo jen velice zřídka. I když se Domča lepší po motorické stránce, stále nemluví, je na plenách, má zrakovou vadu, poruchu chování, pozornosti a spánku. Je hyperaktivní, má středně těžkou mentální retardaci a trpí různými strachy. Kalendář máme plný lékařů, od logopeda až po psychiatra. Kolikrát je z toho už člověk vyčerpaný. Vše je časově náročné. Abych se mohla plně věnovat synovi, musela jsem ukončit pracovní poměr.

Oba kluci navštěvují mateřskou školu, chodí do stejné třídy a Domča má asistentku která mu pomáhá. Mladší syn ví, že je jeho bráška nemocný, a že musí cvičit. Hrají si spolu, snaží se ho zapojit do kolektivu apod. Jsou ale jako jiní sourozenci. Někdy se spolu „perou“ nebo si dělají naschvály, jindy zase mají dny, kdy se k sobě tulí a jsou na sobe moc hodní. Momentálně nás čeká nástup do lázní a odkládáme finanční prostředky, abychom mohli jet na neurorehabilitační pobyt. Chtěli bychom také i nadále chodit na hipoterapii (rehabilitaci na koních), která Dominička moc baví. Díky Dobrým andělům to můžeme Domčovi dopřát, a za to jim všem moc děkujeme.