Osmnáctileté Barboře z Mnichova Hradiště lékaři před více než rokem diagnostikovali nádorové onemocnění krve, akutní lymfoblastickou leukémii. Nyní s vámi sdílí svůj příběh, ve kterém se dotýká například toho, co onemocnění přecházelo, jak vnímala léčbu či jak se s nemocí vyrovnala.

Jmenuji se Barbora a 12. března 2019 mi lékaři diagnostikovali akutní lymfoblastickou leukémii. Tehdy mi bylo 16 let. Jsem velmi vděčná, že intenzivní léčbu mám již za sebou a nyní jsem v udržovací fázi.

Vše začalo tím, že jsem se delší dobu necítila dobře. Jako kdyby mi mé tělo nepatřilo. Někdy jsem vysmrkala trochu krve nebo vyčerpáním nemohla vyjít schody. Jindy jsem si musela po krátké době strávené ve škole na hodinu lehnout, než jsem byla schopná udělat úkoly. Něco bylo prostě špatně. Abych si odpočinula, zůstala jsem na pár dní doma. Odpoledne jsem ale vždy měla zvýšenou teplotu, která večer vystoupala na 38 a po nějaké době na 39 stupňů. Když jsem pak v pondělí ráno zvracela, vzal mě táta k dětskému lékaři. Ten mi udělal odběr krve a další vyšetření a poslal mě na chirurgii, odkud jsme jeli ještě na sonografii. Po návratu domů mi mamka ve dveřích podala tašku s věcmi. Volala totiž sestřička, že mám špatné výsledky jaterních testů a musíme do nemocnice.

Po ubytování v nemocnici a dlouhém vysvětlování, co všechno mi je, nastalo další kolečko odběrů a vyšetření. I přesto, že jsem měla horečku, nemohla jsem dostat žádné léky. Kvůli obavě, že se jedná o špatný žlučník, jsem totiž mohla jít okamžitě na operaci.

Po výsledcích krevních testů mi lékaři nic neřekli a volali rodičům. Měla jsem strach a ničemu jsem nerozuměla, ale snažila se zůstat klidná. Po příjezdu rodičů jsem se dozvěděla, že je to podezření na leukémii a máme jet okamžitě do pražského Motola. Tam jsem další den podstoupila odběr kostní dřeně, který diagnózu potvrdil. Nejhorší bylo dívat se na rodiče, jak brečí, jak je to trápí víc než mě… Když se mě paní doktorka zeptala, jestli mám nějaké otázky, zajímalo mě, co bude se školou. Všichni se začali smát a já nechápala proč. Škola pro mě byla důležitá stejně jako spolužáci. Dnes už vím, proč se smáli. Nebylo to vůbec důležité. Důležité bylo se uzdravit.

Během léčby nastaly různé komplikace – od teplot po špatné výsledky jaterních testů. I to špatné je ale k něčemu dobré. „Díky“ nemoci jsem měla spoustu příležitostí, které se jen tak někomu nepoštěstí. Nejen, že jsem dostala možnost naučit se něco nového o dnešní medicíně a podstoupit různá vyšetření. Také jsem se mohla projet sanitkou i s houkačkami! Na hokeji jsem vhazovala slavnostní buly, setkala se s herečkou Ivou Pazderkovou, navázala úžasná a pevná nová přátelství a měla více času na svůj blog. I přes to špatné tu vždy bylo něco hezkého. Říkala jsem si, že to musím brát pozitivně a s humorem, jinak bych se zbláznila…

Na začátku léčby jsem byla mimo jiné upozorněna na pravděpodobnou ztrátu kamarádů. Zaskočilo mě to, něco takového jsem nečekala. Všechna přátelství byla pevná a myslela jsem si, že je nemoc nemůže zničit. Bohužel (nebo možná bohudík) se již během prvního měsíce léčby ukázalo, kdo je pravý kamarád, který mě podpoří, a kdo se mnou chce kamarádit jen proto, že jsem „ta nemocná“, „ta s leukémií“, o které se mluví. 

Jsem moc ráda, že nyní mohu být doma, pokračovat ve studiu a věnovat se koníčkům. Leukémie ale můj pohled na svět změnila. Buďte na sebe opatrní.