Život paní Martě (52) nadělil hned několik těžkých zkoušek. Spolu se svými dětmi, šestnáctiletou Kimberly a čtyřiadvacetiletým Jakubem žije v Kozolupech na Plzeňsku, nejstarší dcera Michaela (27) se již osamostatnila. O tři děti se paní Marta starala šestnáct let sama, zároveň pečovala o své rodiče, kteří oba postupně podlehli onkologickému onemocnění. Nikdy se ale necítila tak vyčerpaná jako nyní. „Již rok se léčím s rakovinou plic, mám biologickou léčbu a trpím chronickou únavou,“ začíná své vyprávění a pokračuje: „Jsem nekuřačka, sportovně založená, všichni jíme zdravě. Dlouho jsem pracovala jako uklízečka, pak prodavačka, žádné z pracovišť nebylo znečištěné. Přesto mi lékaři našli na plicích dva a půl litru vody a po jejím odsátí objevili rakovinotvorné buňky. Na otázku, jak je to možné, mi můj lékař řekl, že důvodem je zřejmě azbest a dlouhodobý stres. V dětství měla většina domů v okolí azbestové střechy. Ne u každého však nemoc propukne.“

Paní Marta má za sebou chemoterapie a nyní podstupuje léčbu, která bude již dlouhodobá. První informace o prognóze onemocnění, které po zjištění své diagnózy dostala, nebyly příznivé, lékaři hovořili o pár měsících. Díky nové biologické léčbě jí ale svitla naděje: „Jedná se o nový způsob léčby, nikdo neví, jak bude dlouhodobě fungovat. Pokud by nezabírala, jsou zde ještě další řešení, například chemoterapie. Když mi lékaři sdělili, že můj život bude krátký, byl to šok. Ihned jsem začala přemýšlet, co bude s dětmi. Chtěla jsem ustanovit Kubu poručníkem Kimberly a udělat vše pro to, aby byli v pořádku. Pro mámu je strach o děti tím největším. Nyní naštěstí léčba funguje tak jak má. Samozřejmě mě provází zdravotní obtíže, docházím na rehabilitace, mám bolesti, ale jsem tu a to je důležité.“

Rodině pomáhají také Dobří andělé. „Nemoc mi vzala jistoty – materiální i obyčejně lidské. Příspěvky, které mi každý měsíc chodí od Dobrých andělů, jsou pro mě velkou podporou, díky nim naši situaci lépe zvládáme. Mohu zajistit domácnost, ošacení pro děti, dopravu do školy nebo jejich zájmy. Snažím se, aby na ně mé onemocnění mělo co nejmenší dopad,“ říká s vděčností paní Marta.