Byl poslední den školy, děti se těšily na prázdniny a Míša si šel pro své první vysvědčení. Hned potom jsme jeli do nemocnice, kde prodělal řadu vyšetření a druhý den bylo jasno. Lékaři mu potvrdili akutní lymfoblastickou leukémii. Léto 2016 se nesmazatelně zapsalo do paměti celé naší rodiny. Začala dlouhá cesta, která změnila nás všechny.

Míša byl odjakživa živé dítě. Mnohem větší raubíř než jeho starší bratr Martin. Proto, když přišel s tím, že ho tu bolí koleno, tu kotník, tu zase ruka, podezřívala jsem ho, že se vymlouvá, aby nemusel do školy. Jenže pak najednou zhasl. Jako byste z něj vyndali baterky. Aktovku mu ze školy nosil Martin. Míšovi došla síla. V ten moment nám došlo, že něco není v pořádku.

Několik měsíců strávil Míša v nemocnici. Bez kamarádů, zato s hromadou prášků a hektolitry chemoterapie. Většinu času jsme byli spolu a já ve snaze uchránit ho před nákazou jsem donekonečna prala a dezinfikovala. Každou návštěvu, která se objevila ve dveřích, jsem “rentgenovala” pohledem, aby nepřinesla domů nějaký bacil. Když se po týdnu vrátil Martin z tábora, prohnala jsem ho nejprve sprchou a kompletní dezinfekcí a teprve potom se mohl s Míšou obejmout. Až tak jsem byla důsledná.

I přes mou veškerou péči jsem Míšu stejně neuchránila. Zhruba po roce od zahájení léčby se mu dostala bakterie do portu (vstup umožňující opakované nitrožilní podávání léků). Během týdne zhubl pět kilo. Nejedl, přestal chodit a jeho svaly začaly radikálně ochabovat. Dva týdny ležel na jednotce intenzivní péče. Lékaři dali naštěstí jeho tělíčko znovu do kupy. Začal chodit a přibral na původní váhu.

Díky nemoci jsem poznala, jak úžasného mám syna

Nyní už je Míša v takzvané udržovací léčbě. Začal intenzivně hrát na trubku a chodit do nové školy, kde se mu moc líbí. Dohání zameškané hodiny a získává zpět jistotu a sebevědomí. Letos v červnu jeho léčba po dlouhých dvou letech skončila. Vzpomínám na chvíle, kdy celý den vůbec nepromluvil, jak měl rozbolavělou pusu. Musela jsem ho krmit, aby neztrácel na váze. Nutit ho jíst, i když jsem tušila, že to vzápětí vyzvrací. Znovu ho učit chodit a opakovaně přesvědčovat, že jsem milující matka, i když ho znovu a znovu odvážím do nemocnice na chemoterapii.

Před nemocí byl Míša normální kluk. Rošťák, který učení považoval za ztrátu času a do školy chodil jen s vyhlídkou přestávek. Teď je to uvědomělý kluk, který se učí doma a přestávky vyplňuje polykáním prášků nebo rehabilitací. Ve svém věku už moc dobře ví, jakou cenu má zdraví, jakou hodnotu má život. Chvalořečím Bohu za každou chvíli, kterou jsem s ním během léčby mohla být. Za to že jsem dostala možnost poznat, jak skvělý je.

Ty necelé dva roky prověřily celou naši rodinu. Spolu s Míšou jsme si prošli stavy únavy, nevolnosti, citové lability i nechutenstvím. Zatěžkávací zkouška to byla hlavně pro staršího Martina. Bylo mu Míši moc líto, když viděl, jak trpí. Častokrát nám kladl otázku, proč ta nemoc nepotkala jeho – staršího, většího.

Na druhou stranu máme to štěstí, že jsme muzikantská rodina. Když nám vyjde chvilka, pustíme se do společného muzicírování. Manžel sedne za klávesy, Martin za bicí, já opráším kytaru a s Míšou zpíváme. Ano, navzdory tomu všemu u nás bývá veselo. Hudbou ze sebe dostáváme emoce, které v sobě máme. Někdy veselé, někdy smutné.

Chtěla bych poděkovat všem lidem za modlitby, povzbuzení i dary, kterými nám po celou tu dobu dodávali sílu všechno zvládnout. Díky kamarádům to celé pro nás bylo snazší. Třeba když naše kamarádka zorganizovala celý autobus plný učitelů, rodičů dětí a přátel, kteří se rozhodli darovat krev. Pochopitelně nejen pro Míšu, ale pro všechny pacienty z okolí. A velký dík patří i Dobrým andělům, kteří nás od začátku léčby pravidelně finančně podporují. S jejich pomocí zvládáme udržet rodinný rozpočet a já mohu být naslouchající a chápající maminkou bez výčitek a starostí o živobytí. Vidím úsměv na Míšově tváři a za to jsem opravdu vděčná.

Míšova léčba v číslech

---

Desetiletý Michal žije společně se svými rodiči a starším bratrem Martinem ve Velkých Pavlovicích na Břeclavsku. Jak popsala výše v příběhu jeho maminka Stanislava, s leukémií se potýkal od června 2016. Aktuálně je v udržovací léčbě a začátkem roku znovu nastoupil do školy i do hudebky. Dobří andělé pomáhají rodině již 24 měsíců zejména s náklady na dojíždění, doplňky stravy a další nezbytnosti, které byly a jsou stále pro Míšu potřeba. Děkujeme!