V důsledku poporodní hypoxie (dočasného nedostatku kyslíku) se pětiletá Jessica z Třebětic na Jindřichohradecku potýká s těžkým kombinovaným postižením. Nejvýraznější je motorické omezení, které se naštěstí díky intenzivním rehabilitacím pomalu zlepšuje. Dívka dokáže lézt a postupně se zkouší postavit. Velké problémy Jessice činí laryngomalacie, což je špatné vyvinutí hrtanu, které je spojené se zúžením dýchacích cest. I přes logopedickou péči Jessica zatím nemluví, obtíže má i s jídlem, musí mít zatím stále mixovanou stravu. „Onemocnění dcerky nám změnilo život. Člověk si najednou uvědomí, co je na prvním místě. Nejhorší je ta bezmoc, kdy nemůžete nic udělat, abyste trápení vzali na sebe,“ vypráví paní Jaroslava, původním povoláním zdravotní sestra.

Posledních pár let rodiče vyzkoušeli různé druhy rehabilitací, terapií, akupunkturu… Vše, co by mohlo dceři pomoci. Pravidelně absolvují lázeňské a rehabilitační pobyty, pořizují rehabilitační a zdravotní pomůcky. Převážná část potřebných věcí je však nákladná, často hrazená zdravotní pojišťovnou jen částečně. „Nadaci Dobrý anděl nám doporučila jedna maminka při pobytu v lázních. Přihlásili jsme se a hned v příštím měsíci dostali první příspěvek. Od té doby nám chodí pravidelná pomoc, díky které můžeme s dcerkou navštěvovat odborné placené ambulance a speciální rehabilitační pobyty, které bychom si sami nemohli dovolit. A za to jsme velmi vděčni,“ vzkazuje paní Jaroslava. V nejbližších dnech Jessicu čeká pobyt v Sanatoriu ve Znojmě a rodina plánuje pořízení chodítka. „Jednou za čas oslovujeme i jiné neziskové organizace, aby nám pomohly s pořízením nákladnějších pomůcek. Jak Jessica roste, je třeba pořizovat i speciální pomůcky odpovídající jejímu vzrůstu,“ dodává její maminka.

Kromě Jessicy vychovávají manželé ještě tři další dcery – Natálku (10), Karolínku (8) a Dianku (1). „S manželem jsme si přáli tři děti a víte, jak to dopadne, když chcete chlapečka a máte tři holčičky. Nakonec se nám narodila čtvrtá holčička,“ říká s úsměvem paní Jaroslava a vysvětluje: „Hodně jsme s manželem čtvrté dítě promýšleli, řešili jsme možná rizika a nakonec jsme si řekli, že do toho půjdeme. I když musím říct, že je to velmi náročné. Teď o to více, když Dianka začíná chodit. Ale ničeho nelituji. Často čtu ve skupinách na sociálních sítích, které sdružují lidi s vážně nemocným dítětem, prosby o radu, zda si pořídit k nemocnému dítěti ještě další. A musím říct, že to, co malá Dianka dala naší Jessice, jí nedá nikdo. Jessica najednou chce dělat stejné pokroky jako Dianka, více se pohybuje, zkouší nové věci. A nedávno mi říkal manžel: ‚Prosím tě, ona ta Jessica začala zlobit.‘ A to Vás zahřeje u srdce nejvíc. Je to přece správně, vždyť děti zlobí a ta naše začala zlobit teprve v pěti letech!“ Celá rodina se těší z pokroků, které Jessica dělá. Je to běh na dlouhou trať, ale všichni věří a doufají, že brzy uvidí její první krůčky.