Mgr. Alice Picková pracuje jako zástupkyně vedoucí Sociálního oddělení pražské Fakultní nemocnice v Motole, kde je již od založení Dobrého anděla naší prodlouženou pravou rukou a pomáhá rodinám s vyplněním Žádosti o pomoc, za což jí velmi děkujeme. Spoluzakladatel Dobrého anděla Petr Sýkora vzpomíná na jejich první setkání takto: „Alici jsem potkal poprvé téměř před sedmi lety v Motole - jako úplný zelenáč. Zasypal jsem ji spoustou otázek a i přesto byla ochotná a trpělivá. A tak po celou dobu fungování nadace intenzivně a rádi s Alicí i jejími dalšími kolegyněmi a kolegy po celé České republice spolupracujeme.“

Alice, kdy jsi věděla, že chceš pracovat jako sociální pracovnice? Co Tě k tomu přivedlo? Nebo to byla náhoda?

To jsem nevěděla dlouho, že chci být sociální pracovnice, nebyl to můj sen. Chtěla jsem být zdravotní sestra, ale to mi moje maminka – zdravotní sestra, nedovolila.

Tak jsem vystudovala gymnázium a chtěla pokračovat na FTVS - učit tělocvik + něco k tomu, asi nějaký jazyk, ale určitě ne matematiku. Po úraze páteře na lyžích nastala změna, ale nějak jsem se nemohla rozhodnout, jestli raději práva nebo psychologie. Tak jsem šla studovat sociálně právní nástavbu (dnes VOŠ), kde bylo oboje. VŠ katedra sociální práce tehdy neexistovala, takže tu jsem dostudovala až jako externista po jejím založení, kdy už jsem byla několik let zaměstnaná na sociálním oddělení ve FN Motol. Takže nakonec jsem v tom zdravotnictví stejně skončila.

Můžeš krátce přiblížit, co je náplní práce Sociálního oddělení v nemocnici?

Náplň práce sociálního pracovníka ve zdravotnictví je natolik různorodá, že se dá těžko vyjádřit v několika bodech. Každopádně smyslem práce sociálních pracovníků v nemocnicích je nabídnout a najít takové prostředky a služby, které by pomohly pacientům a rodinám k návratu zpět do jejich původního života. Pokud to není možné, alespoň co nejvíce zmírnit důsledky nemoci, aby byla zachována co nejvyšší kvalita života pacientů i jejich nejbližších.

Pokusím se konkretizovat:

• poskytování sociálně právního poradenství,
• zajištění terénních lůžkových zdravotních i sociálních návazných služeb (léčebny dlouhodobě
• nemocných, hospice, rehabilitace, domovy pro seniory, azylové domy, atd.),
• zajištění terénních ambulantních zdravotních i sociálních služeb (domácí péče, domácí hospicová péče, pečovatelská služba, osobní asistence, dobrovolníci, raná péče, atd.),
• individuální pomoc v rovině vztahové, finanční a bytové,
• krizová intervence,
• multidisciplinární (v rámci nemocnice) a mezioborová spolupráce (úřady, ministerstva, školy, praktiční lékaři, nadace, atd.),
• specifická práce s cizinci,
• sociálně právní ochrana dětí.

Kolik klientů každý sociální pracovník v průměru ročně má?

Okolo 400 klientů. Není to ale jen o počtu klientů, ale také o složitosti jednotlivých případů a tím různé časové náročnosti řešení. Od uskutečněné jedné sociální intervence až po několikaletou spolupráci s rodinou.

Čím je péče o oddělení, kde se léčí dlouhodobě nemocní pacienti (např. onkologické, spinální jednotka, pacienti s chronickými onemocněními) specifická a co je pro Vás v této oblasti nejtěžší?

Čím je léčba delší, tím představuje větší zátěž pro pacienta, ale i pro jeho rodinu. Je to zátěž nejen fyzická a psychická, ale také ekonomická, proto potřebuje nemocný a jeho rodina více podpory všech členů multidisciplinárního týmu, jelikož je třeba řešit najednou nejen problémy zdravotní, ale i problémy psychické, sociální, příp. spirituální. Cílem je vždy brzký návrat pacienta do běžného života. Nejtěžší samozřejmě je, když se návrat pacienta nepodaří uskutečnit.

Změnila se nějak situace v ČR za posledních 10 let? Mám na mysli existenci různých zařízení, organizací, se kterými spolupracujete, případně zákonné změny, které situaci klientů nějak změnily?

Vzniklo mnoho zařízení a služeb zaměřených na různorodé slupiny potřebných, ale ne všechny jsou vždy kvalitní (i když ty kvalitní převažují), a také klientů přibývá, takže nám stále kapacity těchto zařízení nestačí (např. v oblasti rehabilitační). Cítím větší solidaritu mezi lidmi, vzniká a funguje mnoho nadací, je i mnoho soukromých osob, které poskytují finanční pomoc.

Naopak je čím dál víc komplikovanější systém sociálních dávek pro osoby se zdravotním postižením - neefektivní, složitý a zdlouhavý. Lidé čekají na dávku nepřiměřeně dlouho, když se dočkají, tak výsledná dávka neodpovídá stupni postižení a někdy se stává, že se jí pacient ani nedožije. Dříve se předpokládalo, že se o zdravotně postižené postará stát, nyní stát předpokládá, že se postará neziskový sektor, a praxe to potvrzuje.

S jakými problémy se rodiny v Tvé péči nejvíce potýkají?

Problémy jsou hodně různorodé. Snad nejčastější, které pomáhám rodinám řešit, jsou problémy s přiznáním sociálních dávek pro OZP. Nejvíce délka čekání na dávku a přiznání nepřiměřeně nízké výše dávky vzhledem k rozsahu péče o pacienta. Stále častější jsou také dluhové problémy rodin.

Velmi často řešíme vztahové problémy, protože dlouhá nemoc v rodině je zkouškou pro partnerské vztahy, ale i vztahy v širší rodině či komunitě. Při dlouhodobých hospitalizacích je problémem pro pacienta nebo jeho rodiče dlouhodobé odloučení od zbytku rodiny.

Na které rodiny, dle Tvých zkušeností, typicky dopadá dlouhodobé onemocnění dítěte nebo rodiče nejvíce?

Nejvíce dopadá na střední vrstvu, kdy jsou do vzniku nemoci oba rodiče zaměstnaní, mají vybudovaný jistý životní standard, vč. splácení hypoték, spoření, placení studia a zájmových kroužků dětem, apod. Ve chvíli, kdy dítě onemocní, jeden z rodičů nemůže pracovat a přijdou o jeden příjem, je těžké, většinou spíše nemožné si životní standard dále udržet. Musí se ve svých výdajích velmi omezit. Do nejtěžších životních situací se dostávají rodiny, kde je navíc velmi malý sourozenec, kterého musí celodenně někdo hlídat a pečovat o něj. To pak výrazně klesá i příjem druhého rodiče.

Paradoxně nejméně bolestně pociťují dopad dlouhodobého onemocnění rodiny, které dosud žily na sociálních dávkách, protože u nich zůstává dosavadní příjem a životní standard a naopak se jim finanční situace může zlepšit dávkami pro OZP a příspěvky nadací.

Jak rodiny reagují na nabídku pomoci od Dobrých andělů?

Hodně rodičů reaguje na nabízenou finanční pomoc velmi emotivně. Jsou příjemně překvapeni, že existuje tolik dobrovolných dárců, kteří chtějí pomáhat v rodinách, kde se objevila vážná nemoc s dlouhodobou léčbou. Jsou i rodiny, které nabízenou pomoc nejprve odmítají, protože se necítí být těmi nejpotřebnějšími, domnívají se, že je mnoho jiných, sociálně slabších, kteří ji potřebují více.

Je něco, co bys ráda vzkázala Dobrým andělům, kteří rodiny svými příspěvky pravidelně podporují?

Myslím si, že by měli slyšet všechna ta poděkování od rodin, které díky jejich pomoci mohou projít léčbou bez obav nebo mohou svým nejbližším dopřát nějaké potěšení, které by jinak pro ně nebylo finančně dostupné. Já jim mohu jen za všechny naše nemocné děti a rodiče poděkovat, protože si vážím každého, kdo myslí i na druhé.

Jak udržujete tým sociálních pracovníků v dobré pohodě a náladě?

Vždy není tým sociálních pracovníků v dobré pohodě a náladě. Jsme jenom lidé, takže nás osudy našich pacientů nemohou nezasáhnout. Vzájemně se ale podporujeme a jsme připraveni jeden druhému pomoct. Při výběru nových členů našeho týmu je pro nás zásadní, aby byl náš nový kolega týmový hráč. Zatím se nám to daří. Vždy se najde příležitost setkat se i mimo pracoviště a tím se dokážeme docela dobře odreagovat.

A jak od své náročné práce relaxuješ Ty?

Nemám žádný zaručený způsob relaxace. Někdy mně stačí jít z práce pěšky domů, s nikým nemuset mluvit. Obecně nevyhledávám místa, kde se soustředí větší množství lidí. Mám ráda přírodu, bylinky, sport, knížky, divadlo a milé pozitivní lidi kolem sebe.

Děkujeme za rozhovor!