Mgr. Marie Zemanová je klinická psycholožka, která se dlouhodobě věnuje rodinné terapii u onkologických pacientů a mimo jiné působí také v bezplatné poradně pražské pobočky organizace Mamma HELP, která sdružuje pacientky s rakovinou prsu. Jedním z projektů této organizace je „Říct to dětem“, který se věnuje právě komunikaci v rodině v případě vážného onemocnění.

Paní Marie, jaký dopad má nemoc rodiče na jeho dítě, s čím se nejčastěji setkáváte?

Reakce dítěte na závažné onemocnění rodiče závisí na věku a adaptačních schopnostech dítěte. Pokud někdo v rodině onemocní, dítě na to reaguje, ať s ním o tom mluvíme nebo nemluvíme. Z mého pohledu je pro zdravou adaptaci dítěte výhodnější, když s ním o vzniklé situaci mluvíme. Když mluvím o zdravé adaptaci, mám na mysli proces, ve kterém je jedinec schopen reagovat na změnu ve vnějším světě odpovídající změnou ve vnitřním světě. K této vnitřní změně jsou nezbytné i odpovídající emoce. V případě ohrožení, a tím nemoc matky nepochybně je, jsou příslušnými emocemi smutek, strach, zlost, lítost… Dítěti pomůže, když s ním jeho emoce někdo sdílí a pomůže je unášet a zároveň vysvětluje situaci. To je „rozum“, tedy další úroveň reakce na změnu, který je u dospělého jedince více k dispozici. Dospělý, nejlépe rodič, či někdo dítěti blízký a tedy důvěryhodný, by jím měl být dítěti nápomocen.

Ve své praxi se setkávám s těmi, kteří byli jako děti vystaveni takové situaci a nikdo z rodiny o tom s nimi nemluvil. S touto skutečností se potýkají v dospělém věku. Jsou úzkostní a depresivní. U dětí to často bývají psychosomatické projevy. Nebo jsou úzkostné, trpí nočními děsy atd.

Do jaké míry být v takové situaci k dětem otevřený řeší rodič nejen s onemocněním onkologickým. Každé dítě je jiné, přesto, existuje nějaká univerzální rada pro rodiče?

No, já doporučuji otevřenou komunikaci, která je přizpůsobena věku dítěte. Jinak komunikujeme s batoletem a jinak se školákem. Každá rodina je specifická, a proto univerzální rada neexistuje. To je také důvod, proč nabízíme tuto poradenskou službu. Můžeme tady s rodinou pracovat a hledat řešení „přímo na míru“.

Můžete uvést nějaký příklad?

Nemohu uvádět případy ze své praxe, jsem vázána mlčenlivostí. Mohu jen zcela obecně mluvit o tom, že vážná nemoc v rodině je trauma pro všechny, a všichni v tom „rodinném týmu“ to nějak zpracovávají. Děti také. A nemyslím si, že je pro dítě výhodné, když na to zůstane samo.

Hovoříme o nemocných rodičích, ale co když je nemocné samo dítě. Platí zde stejný přístup?

Myslím si, že ano. Ale s nemocnými dětmi nepracuji tak často. Znám jen příběhy sourozenců nemocných dětí. Ti jsou v takové situaci velmi ohroženi. S ohledem na zatížení celé rodiny na ně často nebývá tolik času, kolik potřebují.

Jakým způsobem s Vašimi klienty pracujete? Lze říci, co nejvíce trápí nemocného rodiče a naopak co jeho dítě?

Někdy pracuji individuálně a někdy s celou rodinou. Nemocný rodič má starost o sebe a své zdraví, o život. Často si klade otázku, co bude s dětmi, pokud zemře. Kdo se o ně postará. Děti, a to samozřejmě s ohledem na věk, často celou situaci nejsou schopny tak důkladně diferencovat. Zažívají tedy úzkost z neznámého. Proto potřebují „průvodce“.

Nedávno jsme se setkali s paní Renatou, které pomáhají Dobří andělé. Rozhodli se s manželem být k dětem zcela otevření. Jejich 8letá dcera na sobě nedala nic znát, až později zjistili, že ji tyto starosti izolovaly od ostatních dětí. Předčasně dospěla a přestala si rozumět se svými vrstevníky. Jak v takové situaci s rodinou postupujete?

Izolace dítěte v takové situaci vychází ze společenské situace. Dítě potřebuje pomoc i ve škole. I tam by se se situací dítěte mělo zacházet přiměřeně otevřeně. Spolužáci mohou vědět, že se jejich kamarád ocitl v těžké situaci. Izolace se vytváří tím, že se o věci nemluví, protože se bojíme, že v tom druhém vyvoláme nějakou emoci, se kterou si nebudeme umět poradit.

Obecně lze říci, že každá krize, a tím zcela nepochybně vážné onemocnění rodinného příslušníka je, vede v optimální situaci k růstu, ke zrání. To pak může způsobit větší osamělost jedince.

Pozornost je třeba věnovat i životním partnerům nemocných. Rodiny, kterým pomáhají Dobří andělé se v 85 % setkávají s vyčerpáním jednoho ze členů rodiny. To je veliké číslo. Existuje obecná rada, jak se snažit této situaci vyvarovat?

Taková rada není. Vždy pečujícím doporučuji, aby také mysleli na sebe. Často je to nereálné. Na druhou stranu mám zkušenost, že blízcí lidé nemocného potřebují udělat v takové situaci vše, co je v jejich silách. Je to pro ně velmi důležité.

15 % rodin, ve kterých onemocněl rodič nám uvedlo, že došlo k rozpadu jejich vztahu. Setkáváte se s tím také? A v jaké míře? Co byste doporučila partnerům na posílení vztahu v těžké situaci?

Ano, s tím se setkávám. Ale ze své zkušenosti mohu říci, že pokud k tomu dojde, lze vysledovat trhliny ve vztahu už před onemocněním člena rodiny. Nemoc celou situaci jen akceleruje. Doporučuji vyhledat odborníka - párového terapeuta.

Děkujeme za rozhovor!

Zdroj statistických dat: průzkum Mamma HELP

Poradna a informace o projektu Říct to dětem.