Jmenuji se Renata a je mi 36 let. Mám prima manžela a dvě báječné děti, desetiletou Nikolku a osmiletého Mariana. Do roku 2014 jsme si žili takový úplně normální život. Nebo spíš normální koloběh - školka, škola, práce, domácnost… však to znáte. V prosinci roku 2014 se ale něco změnilo. Přišla nemoc. Bez pozvání. Když mi lékař oznámil diagnózu karcinomu prsu, měla jsem pocit, že se svět přestal točit. Doufala jsem, že to bude jen špatný sen, ze kterého se ráno probudím. Nestalo se tak a přesto, že jsem měla chvíli pocit, že jsem na samém dně, musela jsem najít sílu a dát se do boje. Nikdy bych ale sílu nenašla, nebýt těch nejbližších - mojí rodiny.

Od mojí onkoložky jsem dostala léčebný plán a ujištění, že nic nebude tak hrozné, jak se o tom povídá. Nejhorší byla první chemoterapie, které jsem se velmi bála, ale zpětně musím uznat, že tak hrozné to opravdu nebylo. Pak následovala operace - oboustranná mastektomie a další chemoterapie. S následnou biologickou a hormonální léčbou odpadlo pravidelné cestování do nemocnice a já se mohla soustředit ještě více na své děti. Až na to, že mě provázela únava, bolest kloubů a všechny činnosti jsem přestala zvládat tak rychle jako před nemocí.

I přesto, že byla léčba poměrně náročná, zvládala jsem ji fyzicky celkem dobře. Více jsem bojovala s psychickou stránkou onemocnění. Věřím, že nemoc přišla, aby nám něco ukázala, ale někdy nevím, jestli správně vnímám co. Jen jedno už chápu, že žijeme příliš rychle a nevážíme si toho, co máme. Nemoc mi dala možnost trochu zpomalit a dívat se kolem sebe, věnovat se dětem a radovat se z maličkostí.

V polovině minulého roku byla má léčba ukončena. Bohužel mi můj zaměstnavatel nenabídl práci na částečný úvazek a na plný mi fyzické síly nestačily. A tak jsem se ocitla v plném invalidním důchodu. Hodně mě vyčerpala snaha hledat nové zaměstnání. Nakonec jsem velmi vděčná za půl úvazek v mateřské škole, kde pracuji jako asistent pedagoga. Práce je to velmi pěkná, jen finančně poněkud podhodnocená.

Více než 55 % onkologických pacientů, kterým pomáhají Dobří andělé, přichází o své zaměstnání v důsledku poklesu pracovní schopnosti vlivem únavy či dalších následků léčby.

V začátcích léčby mi na sociálních sítích ženy, které zasáhla stejná nemoc, doporučily zažádat o finanční pomoc Dobré anděly. Nadaci Dobrý anděl jsem znala, ale nevěděla jsem, že pomáhá také dospělým. Od té doby ji ostatním mladým pacientkám také doporučuji. Pravidelné příspěvky nám pomáhají se zajištěním běžných nákladů, hradím z nich pravidelné lymfodrenáže, vitamínové doplňky, které nejsou hrazeny pojišťovnou, nebo potřeby pro naše děti. Na naši dceru Nikolku celá situace dolehla až ve chvíli, kdy už jsme my dospělí měli pocit, že jsme z nejhoršího venku. Potřebuje teď více pozornosti, aby se zase uměla radovat ze života.

Po zdravotní stránce se cítím dobře, ale stále si s sebou nesu strach před každou kontrolou u lékaře. Život přináší různé situace a člověk se stále diví: „Proč já? Proč teď?“ Nemoc mi přinesla i mnoho dobrého – nové přátele, ale hlavně také obraz toho, kolik je v lidech dobra, lásky a pokory. A velmi si vážím toho, že jsou mezi námi Dobří andělé, kteří neváhají a pomáhají druhým v nouzi.

Pomozte nám najít další rodiny!