Chtěl bych jen podotknout, že tento příběh není nijak smyšlený. To, co budete právě číst, je můj dosavadní příběh. Je to příběh o malém chlapci s velkými ambicemi, který chce být v životě šťastný. Myslel si, že životem propluje jako loď širým oceánem, bez špičatých skalisek. Ale i Titanicu se prý nemohlo nic stát a potopil se. Ten se sice ze dna už nevynoří, avšak tohle můj příběh není.

Přečtěte si předchozí části Jakubova vyprávění.

Můj takzvaný „problém“ mě výrazně posunul v mentálních schopnostech výš a dal mi zcela jiný pohled na svět. Naopak moje fyzické schopnosti byly stále omezeny. Vzhledem k mému charakteru a sebevědomí jsem si to nebral tolik osobně. I přesto jsem se to snažil velmi skrývat. Odjakživa jsem se obklopoval dobrými lidmi, což se mi v tomto případě vyplatilo. Nevěděl jsem, jak to okolí bude brát, a nevěděl jsem, jaké budou jejich reakce. Mezitím nadešel čas středních škol.

Nikdy jsem nechtěl dělat monotónní práci a nějak jsem dospěl k závěru, že chci být bytový designér. Byl jsem poměrně kreativní, dost jsem kreslil a tak mě to zavedlo na grafický design.

…

Když jsem postupně zjišťoval, že se můj zdravotní stav nemění, začalo mi to vrtat hlavou. Přece musí být nějaký způsob. Od té doby, co se mi to stalo, jsem zjistil, že nic víc, než zdraví, zkrátka není. Po jedné z mnoha rezonancí se zdálo, že se nádor zvětšuje. Poněkud zásadní věc. V květnu roku 2014 se, na základě podezření na zvětšování nádoru, přistoupilo na druhou operaci. V tu dobu to pro mě nebylo tak zdrcující a už jsem to bral lépe. Když jsem se probudil z umělého spánku, tak jsem nemohl pohnout pravou stranou těla. Jako by byla mrtvá. V tu chvíli jsem chytil záchvat vzteku a hysterie. I když jsem ještě pořádně nevnímal okolní svět, tak si vybavuji jen střípky událostí. Trvalo to dva dny. Sám nevím, jak je to možné. Přišlo mi to jako jedna noc. Asi nedokážu nijak popsat ten pocit, který jsem cítil. Nikdo nevěděl, co se děje, a tak za mnou poslali psycholožku. Nevedli jsme zrovna plynulý rozhovor, ale přesto jsem se uklidnil. Když jsem začal vnímat realitu, bylo to lepší.

Na začátku jsem dělal rychlé pokroky a za 14 dní jsem jel domů. Už v tu dobu jsem věděl, že pořád není vyhráno a tak na začátku září jsem se rozhodl přistoupit na další variantu. Plán byl takový, že budu měsíc a půl ozařován paprsky, které by měly spolu s chemoterapií nádor zničit. Byla to jedna z drastičtějších podob léčení. Nejdříve jsem jel na konzultaci, kde mě pořádně vystrašili tím, co to obnáší. Hned potom mi vyrobili masku, se kterou jsem se vídal každý den. Nevím proč, ale připomínala mi tu, kterou měl Hannibal Lectre.

Byl to nějaký druh plastu, který když smočíte v horké vodě, tak se stane poddajným. Teplým plastem mi pokryli obličej, vytvořili díru na ústa a pak jsem čekal, až to ztvrdne. Tahle maska sloužila k tomu, aby mi hlava pokaždé ležela ve správné poloze. Na ozařování jsme museli jezdit každý den. Už to, že jezdíte den co den přes dvě stě kilometrů je dost vyčerpávající a ještě k tomu Vás ozařují paprsky, které Vám mají sice pomoci, ale zároveň Vás zabíjí. Je to paradox, pomáhá Vám to, co Vás současně zabíjí.

Pokračování příště…

---

O autorovi

Jakub (19) žije společně se svými rodiči a bráchou Matoušem (10) na Pardubicku. Nádor mozku mu lékaři diagnostikovali v únoru roku 2011. V květnu roku 2015 ukončil aktivní onkologickou léčbu, stále ještě se však s nádorem potýká, i když léčbu nepodstupuje – jezdí na pravidelné kontroly na pozorování. Nyní intenzivně rehabilituje a postupně se navrací zpět ke studiu a svým koníčkům. Svůj příběh, ze kterého nyní čtete úryvky, zpracoval včetně ilustrací jako svůj maturitní projekt ve čtvrtém ročníku oboru Grafický design. Za možnost jeho uveřejnění mu velmi děkujeme!