Ve 32 letech a 38. týdnu těhotenství si paní Silvie našla malou bulku v pravém prsu. Po porodu ji lékaři poslali na biopsii, která bohužel potvrdila, že jde o zhoubný nádor. V době léčby jí byla oporou rodina i Dobří andělé. Povídali jsme si s ní o náročném období léčby a také o tom, jak se jí daří dnes.

Paní Silvie, před 4 lety jste podstoupila náročnou onkologickou léčbu. Čtyři měsíce chemoterapií, následně operaci prsu a ozařování. Jak na toto období vzpomínáte dnes, téměř dva roky od ukončení léčby?

Bylo to pro mě velmi těžké období. Prožívala jsem neskutečnou radost z narození syna a k tomu velký strach z nemoci. V den začátku chemoterapie jsem zrovna končila šestinedělí. Ráno jsem malého naposledy nakojila, na to asi nikdy nezapomenu, a pak jela na první chemoterapii. Nedokázala jsem si vůbec představit, co bude, jak to budu já i moje okolí zvládat. Co mě vlastně čeká. Na tohle období nevzpomínám moc ráda, bylo to pro mě velmi psychicky náročné. Snažila jsem se zůstat pozitivní, ale byly tam i slabé momenty.

Po operaci jsem se vzbudila a pamatuji si, jak jsem si sáhla na hrudník, jestli mi zůstala prsa nebo ne. Bohužel mi museli vzít i všechny uzliny v podpaží, takže celá operace i následné hojení bylo delší a náročnější, než jsem čekala. K tomu se moje tělo úplně nekamarádilo se stehy, takže mi rány hnisaly, nebylo to úplně příjemné. Ozařování už byla jen taková tečka na závěr. Moje kůže to naštěstí zvládla, i když dodnes mám pravou půlku hrudníku tmavší než levou :-) Velmi únavné pak bylo ranní vstávání a každodenní dojíždění do Brna.

Celá léčba pro mě byla hlavně psychicky náročná a vyčerpávající. Ale myslím, že jsem to nakonec celkem dobře zvládla. Jediné, co mě bude asi už vždycky mrzet a bolet, je nemožnost kojení syna. Vím, že to zvládnul i s umělým mlékem, ale kojení pro mě bylo důležité. A také mě mrzí, že jsem se mu nemohla tolik věnovat, obzvlášť dny během chemoterapie. Teď si to ale vše vynahrazujeme a užíváme si čas strávený společně :-)

Kdo vám byl v té době největší oporou?

Obrovskou motivací mi byl můj malý syn, velkou oporou pak manžel. Pomáhal mi, jak mohl. Staral se krásně nejen o malého, ale i o mě a k tomu chodil do práce. Má můj obdiv, ne každý chlap tohle zvládne.

Finančně nás pak podporovali Dobří andělé. Díky nim jsme se nemuseli stresovat, jestli s penězi vyjdeme. Věděla jsem tak, že budeme mít peníze na mléko pro malého, plínky, moji výživu a doplňky stravy. Byla to pro mě obrovská úleva, mohla jsem se tak soustředit plně na svou léčbu. Za to budu všem Dobrým andělům navždy vděčná, že nám v tak těžkých chvílích pomohli.

Vrátila jste se ke své profesi fotografky, ale nejen k ní. Začala jste spolupracovat s Aliancí žen s rakovinou prsu a jste lektorkou samovyšetření prsou.

Ano, profese fotografky jsem se nikdy nevzdala. Fotila jsem i během chemoterapie. Sice jen pár focení, hlavně kamarády, ale fotila. Snažila jsem se i během léčby trochu fungovat, protože mi focení dělalo dobře na psychiku.

Dneska kromě focení vedu i kroužky angličtiny, kreslím, vyrábím šperky, a jak říkáte, jsem i lektorkou samovyšetření prsou. K tomu jsem se dostala díky této zkušenosti. Zapojila jsem se v rámci Aliance do programu Bellis a edukuji ženy v oblasti samovyšetření. Především v rodinných centrech, školách a na Dnech zdraví. Mám na starosti celý Jihomoravský kraj.

Je úžasné, že jste sama začala pomáhat v rámci projektu, který podporuje ženy v oblasti prevence rakoviny prsu i během léčby. Myslíte si, že kdyby potřebovaly, uměly by si říci o pomoc? Jakou s tím máte zkušenost? Jaké to bylo pro vás osobně, když jste žádala o pomoc Dobré anděly?

Já sama vlastně nevěděla, že si můžu někde o pomoc říci. Třeba právě u Dobrých andělů jsem měla zafixováno, že pomáhají dětem. Kdyby manžel náhodou neuviděl někde na internetu váš spot, tak bychom to vůbec netušili.

Obecně si pak myslím, že dospělí o možnosti, že někde existuje pomoc i pro ně, mnohdy neví. A taky jsme, hlavně my ženy, byly vychovávané v tom, že vše musíme zvládnout samy a říct si o pomoc je vlastně trochu slabost. Dnes už vím, že tak to není. Proto, kdybych měla něco vzkázat dospělým pacientům, kteří by na pomoc měli někde nárok, ale nepožádali o ni právě z tohoto důvodu, vzkázala bych jim, že říct si o pomoc je naprosto v pořádku. Člověk na to přece nemusí být sám. Krom toho, jednou pomůže někdo vám, jednou někomu pomůžete zase vy. Tak by to mělo na světě být a je to naprosto v pořádku :-)

Děkujeme za rozhovor!