Pan Stanislav žije společně se svou manželkou Zuzanou, třináctiletým synem Nitaiem a jedenáctiletou dcerou Rodasí v Příbrami. Celá rodina je velmi aktivní, milují sport. Pan Stanislav se pravidelně účastnil nejrůznějších sportovních akcí, včetně náročných překážkových závodů Spartan Race. V roce 2019 mu ale lékaři diagnostikovali rakovinu prostaty a jeho život, stejně jako život jeho rodiny se změnil…

Můj příběh začal koncem roku 2018, kdy se u mě začaly projevovat neurčité symptomy naznačující, že je „něco“ špatně. Již první návštěva u urologa mé obavy potvrdila a během ledna 2019 mi diagnostikovali rakovinu prostaty. Po několika dalších vyšetřeních mě poslali na její operativní odstranění do Fakultní nemocnice v pražském Motole.

Když jsem se po operaci probral z narkózy, lékaři mi sdělili, že operace nemohla být provedena, protože zjistili, že nádor zasáhl i močový měchýř. Toto zjištění mě poněkud rozhodilo a v tu chvíli jsem neviděl řešení. Sužovaly mne představy o progresi onemocnění, o tom, že by děti zůstaly s manželkou samy, o tom, jak je moje onemocnění zasáhne… Bylo to dosti skličující. Začal jsem proto hledat psychickou podporu jak v knihách, tak i na terapiích.

Od urologa jsem přešel na onkologii a měl velké štěstí na vstřícný a vlídný personál, díky němuž jsem po úvodní návštěvě odcházel s nadějí a úsměvem na tváři. Stanovený postup léčby se ale musel změnit hned po prvním kontrolním CT a scintigrafii skeletu, kde se ukázalo, že je onemocnění rozšířeno až do pravé sedací kosti a obratlů. Na základě toho mi nasadili léčbu kostí pravidelnými injekcemi. Současně jsem i nadále podstupoval hormonální léčbu, která měla za cíl zmenšení nádoru, aby bylo možné jej ozařovat. Koncem roku 2019 jsem nastoupil na chemoterapii a v roce 2021 došlo i na ozařování, které trvalo asi měsíc a půl.

V léčbě pokračuji i nadále a jako asi většina onkologických pacientů se snažím ji co nejvíce podpořit – doplňky stravy, ale i péčí o psychiku, která je velmi důležitá. Hodně mi pomáhá podpora mé ženy, rodiny, ale i lidí z bývalé práce, kteří při mně stojí a snaží se mi pomoci. Jen u dětí to bylo těžší. Hlavně dcera to občas špatně snášela a snáší. Neustále ji musíme ujišťovat, že bude vše v pořádku. Což, jak každý asi tuší, není úplně jasné.

Momentálně se daří držet rakovinu v malém ohnisku. Čemu za to nejvíce vděčím? Je to díky chemoterapii, hormonální léčbě, doplňkům stravy či psychice? Nevím. Pravděpodobně v tom hraje roli vše. Nicméně, i když výsledky vypadají v celku dobře, pořád bojuji s únavou a dalšími obtížemi, podstupuji pravidelnou léčbu, dojíždím na kontrolní vyšetření a každý den beru léky na bolesti. Následkem léčby a nedostatkem pohybu, na který jsem byl zvyklý, se navíc má váha vyhoupla z 90 na 120 kilo. Téměř celé dny trávím doma a ven se dostanu jen někdy, když se cítím dobře. Stále ale věřím, že bude vše v pořádku, a že člověk má velkou schopnost se přizpůsobit těžkostem a zachovávat naději.

Chtěl bych velmi poděkovat všem Dobrým andělům. Je opravdu úžasné, že v dnešní době jsou lidé, kteří myslí i na osoby a rodiny v nelehké životní situaci. Příspěvky využíváme na chod domácnosti a dopravu k lékařům. Vím, že situace se celkově komplikuje, a o to víc si vaší pomoci cením. Máte dobré srdce. Buďme všichni silní, optimističtí a nebuďme na sebe zlí.

S láskou Stanislav s rodinou