Třináctiletý Honzík z obce Čelákovy na Plzeňsku se potýká s dětským autismem spojeným s dalšími zdravotními komplikacemi. Přes veškerá omezení, které mu jeho onemocnění způsobuje, dělá díky péči rodičů a odborníků postupně malé krůčky ve vývoji. Pomáhají mu v tom i Dobří andělé. Jeho tatínek, pan Jan, popisuje, jak důležité jsou pro rodinu jejich příspěvky.

Drazí Dobří andělé,

společně s mou manželkou Alexandrou jsme rodiči dvou synů - Honzíka a Tondy – a chtěli bychom se s vámi podělit o náš příběh.

V roce 2009 se nám narodilo krásné dítě, které jsme pojmenovali Jan, po tatínkovi. Honzík byl náš prvorozený, a tak jsme prožívali takové klasické starosti, jako všichni novopečení rodiče.

V prvním roce Honzíkova života se vše zdálo v pořádku. Až v průběhu toho druhého jsme začali pozorovat určité nestandardní chování. Nejvíce bylo zřetelné, že jiné stejně staré děti již mluvily, zatímco Honzík stále jenom opakoval pár slov dokola. Navíc je používal jakoby bez ohledu na danou situaci, v níž se nacházel. A tak jsme začali nabývat ten zvláštní a nepříjemný pocit, že opravdu s Honzíkovým vývojem možná nebude úplně vše tak, jak to mají ostatní děti.

Začal neuvěřitelný kolotoč s pediatry, neurology, psychology, psychiatry, očaři a dalšími odborníky. Honzík absolvoval nejrůznější terapie, které pro něj byly velkým přínosem, ale často likvidovaly náš rozpočet. Lékaři mu nakonec diagnostikovali dětský autismus, což je diagnóza s velikým spektrem projevů. U Honzíka se jedná zejména o problémy v oblasti pohybu, řeči a zraku. Byla to tehdy veliká rána, nikdo z nás nechápal proč.

V roce 2013 se nám narodil druhý syn Antonín. Toník byl a je velmi šikovný, dělá nám velikou radost. Ovšem byla to náročná doba. Manželka se tehdy starala a malého Antonína a ještě o Honzíka, který potřeboval plnou podporu téměř ve všem. Honzík se často v noci budil a do rána už znovu neusnul. Já jsem musel vydělávat a po návratu ze zaměstnání pomáhat tam, kde bylo potřeba. Byla to doba pro nás velmi stresující a náročná pro naši psychiku a soužití v rodině. Naší velkou pomocí a podporou v té době byli, a stále jsou, babičky a i dědové. Díky jim za to.

Bohužel ne všichni nás takto podpořili. Trpké zjištění, že spolu s tím, jak věnujeme veškerou energii a čas rodině a Honzíkovi, v našem okolí zůstanou jen ti, kteří nás měli a mají rádi, i když jim zrovna nemůžeme věnovat svůj čas, přišlo v době, kdy jsme byli na pokraji sil a potřebovali pomoci. Bylo to pro nás velmi poučné.

Jak šel čas, s Honzíkem jsme stále cvičili a objížděli odborníky, které jsme díkybohu našli. Jezdili jsme doslova po celé republice a vlastně jezdíme do dneška. Nic jsme nevzdali. Honzík se určitě pomalu posouvá ve vývoji, ale stále je co cvičit, učit a trénovat, aby řeč a celkový vývoj postupovaly kupředu.

Veškeré věci, které Honzíkovi pomáhají ve vývoji i životě, ale stojí nemalé finance. Platíme terapie, dojíždění za lékaři, speciální dietu, kterou musí dodržovat, doplňky stravy, brýle a další speciální pomůcky na výuku. Platíme i školné ve speciální škole.

Všechno bychom si ale nemohli dovolit – náš rozpočet by na to jednoduše nestačil. A proto bychom chtěli mockrát poděkovat všem Dobrým andělům, díky kterým můžeme synovi dopřát to, co aktuálně potřebuje k tomu, aby se jeho vývoj posouval. Věříme, že pro něj snad děláme to nejlepší, co můžeme.

Děkujeme všem Dobrým andělům, kteří pomáhají lidem, co neměli v životě takové štěstí a narodili se anebo získali během života určitý hendikep. Díky jejich pomoci nemusí ještě trpět tím, že nemají finance na zaplacení svého, často už tak náročnějšího života.

Děkujeme mockrát za vše a prosíme vás, kdo můžete a chcete, přispívejte na pomoc potřebným. Má to smysl.