Paní Lence z Krupky na Teplicku byla letos v dubnu diagnostikována rakovina jater. Mámě dvou kluků, do té doby aktivní sportovkyni, která pracovala jako vychovatelka ve školní družině, se ze dne na den obrátil život vzhůru nohama…

Je mi třiačtyřicet let a spolu se svým skvělým manželem Václavem se staráme o dva puberťáky - sedmnáctiletého Matěje a jedenáctiletého Honzíka. Až do jara 2022 jsme byli naprosto normální rodina, naším životem se prolínaly běžné starosti i radosti - v dubnu mi ale byl diagnostikován karcinom jater a najednou bum, všechno bylo naruby.

Za to, že jsem na své onemocnění přišla, vděčím své obvodní lékařce, která je velice pečlivá a pozorná. Koncem března jsem šla na běžnou preventivní prohlídku – bez jakýchkoli zdravotních potíží. Druhý den mi volala sestřička, že mám zvýšené jaterní testy - nic dramatického, ale paní doktorka mě pro jistotu poslala na ultrazvuk podžebří. No a pak už to nabralo na rychlosti… V pondělí proběhlo vyšetření ultrazvukem, ve středu CT vyšetření a ve čtvrtek mi volala opět moje lékařka, zda bych mohla ještě ten den přijít. Jakmile si ke mně přisunula křeslo, bylo mi jasné, že si vyslechnu to nejhorší. „Na játrech máte nádorová ložiska,“ zněla její slova. Začátkem dubna jsem podstoupila na gastroenterologii biopsii, kde se potvrdila moje konečná diagnóza - cholangiocelulární (pozn. DA vycházející z buněk žlučovodů) karcinom jater.

Když jsem zjistila svou diagnózu, vůbec jsem nevěděla, jak se k tomu postavit, co budu dělat. Střídaly se u mě pocity bezmoci, paniky, lítosti a já věděla, že touto cestou jít nechci. Potřebovala jsem mluvit s někým, kdo si tímto stavem prošel. Chtěla jsem vědět, jak se s tím dotyčná osoba dokázala vyrovnat. Měla jsem štěstí, setkání se uskutečnilo a obrovsky mi pomohlo po psychické stránce. Doporučuji všem lidem, kteří se ocitnou v podobné situaci, promluvit si s někým, kdo si nemocí prošel nebo prochází.

Prvním krokem v léčbě pro mě bylo udělat si pořádek v hlavě, přijmout nemoc a chtít se uzdravit.  Samotnou chemoterapii nevnímám jako jed, který vám pouští do těla, ale jako prostředek k uzdravení. Stejně tak přistupuji i k vedlejším příznakům. Poslouchám své tělo. Když je mi špatně, bolí mě kosti, svaly, žaludek, tak prostě ležím - ono to prádlo a žehlička počká. Řešila jsem i ztrátu vlasů, jak vyjdu vůbec na ulici? Nakonec jsem se srovnala i s tím a vida, zatím ještě na hlavě něco zůstalo. Ale šátky už mám připravené, pro jistotu. Samozřejmě není pokaždé všechno jako na růžovém obláčku, jsou chvíle, kdy přijde „temná myšlenka“ a strach, ale už je tak urputně nezaháním. Vyřeším si to v sobě, připomenu si, jak je život fajn a jde se dál.

Pokračování najdete zde.