První týdny svého života se čtyřletý Damián z Plzně projevoval jako každé jiné zdravé miminko. Zhruba od čtvrtého měsíce se však začaly objevovat drobné rozdíly a ve dvou letech mu lékaři diagnostikovali autismus. Jak vypadá život s autistou a co vše péče o něj obnáší, poodkrývá Damiánova maminka, paní Alena.

„Když jsem se nad syna sklonila v kočárku, nepodíval se na mě, jeho pohled směřoval skrze mě. Čím dál méně se usmíval, bylo těžší s ním navázat oční kontakt – jako by nás vůbec nevnímal. Neměl rád dotyky, vyváděl ho z míry dětský smích a pláč. Nenapodoboval, negestikuloval, nežvatlal, chodil po špičkách. Své potřeby a nevoli čím dál víc vyjadřoval afektem. Venku jedoucí a houkající sanitka ho nechávala chladným, ani nezvedl hlavu, jako by ji prostě neslyšel,“ vzpomíná paní Alena a dodává: „Po fyzické stránce se vyvíjel dobře, ale vzhledem k tomu, že má Damiánek o skoro 5 let starší sestru, nerovnosti ve vývoji mě bily do očí. Když jsem se synem šla v roce a půl k dětské doktorce na preventivní prohlídku, cítila jsem, že screening autismu dopadne pozitivně. Dopadl, stejně jako ten druhý ve dvou letech. Následně se rozjel kolotoč lékařských vyšetření a nakonec mu byl autismus potvrzen.“

Chod rodiny se postupně přizpůsobil potřebám malého Damiána. „Syn má například velký problém, když se jde jinou trasou, než je zvyklý. Sebemenší změna směru ho vyvádí z míry. Když někde potřebujeme být na čas, raději stále využíváme dětský kočárek, protože se rád kochá okolím a nechce jít dál. Protože nemáme auto, využíváme MHD a i zde kočárek využijeme. Syn v něm najde nejenom pohodlí, ale vzhledem k hluboké boudě, kterou si může zatáhnout, také pocit bezpečí, když je přehlcen okolím a hlukem. Jak to budeme dělat, až se do kočárku nevejde, vůbec netuším,“ popisuje maminka.

Starší osmiletá Magdalenka je pro Damiánka velkým parťákem. „Je to nejlepší ségra na světě a obrovský pomocník. Nikdy jsem od ní neslyšela, že by si přála, aby byl Damián ‚normální‘ nebo že se za něj třeba stydí. Upřímně a opravdově ho bere takového, jaký je. Snažím se svoji pozornost rozdělovat mezi obě děti, ale jsou dny nebo situace, kdy je to prostě nereálné. Moc bych si ale přála, abych měla více příležitostí, kdy bych s Majdou mohla trávit čas o samotě,“ říká paní Alena.

Vzhledem k tomu, že Damiánkovo onemocnění nedovolí paní Aleně, aby se po rodičovské vrátila do stálého zaměstnání, snaží se nyní již s předstihem najít práci z domova. „Není to ale vůbec jednoduché. Už teď mi finančně obrovsky pomáhá moje rodina, blízcí přátelé a naštěstí i Dobří andělé. Jsem jim za to neskutečně vděčná, jinak bychom situaci velmi těžko zvládali,“ vysvětluje maminka s tím, že Damiánovi byl přiznán pouze první stupeň příspěvku na péči. Do budoucna by navíc se synem ráda chodila na muzikoterapii a ergoterapii, což je ale bohužel v tuto chvíli vzhledem k nestabilní finanční situaci nereálné. „Dobrých andělů si velmi vážím, protože ačkoliv nás neznají, pomáhají nám opravdu velkou měrou. I díky nim budeme mít skromné, ale určitě hezké Vánoce. Magdalenka se už teď těší, až spolu budeme péct perníčky, a že dostane kartičky Pokémonů. Damián sice svátky přejde bez povšimnutí, ale i tak mu chci udělat radost dětskými klávesami, protože má rád hudbu. A já? Já bych si nejvíc přála, aby mě jednou Damián chytil za ruku, ukázal na nebe a řekl: Hele mámo, letadlo.“