Obec Pazderna na Frýdecko-Místecku je domovem čtyřčlenné rodiny, již tvoří paní Táňa, pan Aleš a jejich dvě dcery - patnáctiletá Klára a pětiletá Ellenka. Osudovým se rodině stal říjen loňského roku, kdy bylo paní Táně diagnostikováno onkologické onemocnění - zhoubný nádor prsu. Lékaři okamžitě zahájili léčbu. Chemoterapie bývá pro pacienta velice náročná a pro paní Táňu to platí dvojnásob – má za sebou totiž již dvě operace srdce. Povídali jsme si s ní o jejích pocitech, přístupu k onemocnění či o tom, jak její diagnóza ovlivňuje život celé rodiny.

Paní Táňo, popište nám, prosím, jak jste na své onemocnění přišla?

Na své onemocnění jsem přišla souhrou náhod, z prsu mi vytékala tekutina, kvůli níž jsem se rozhodla navštívit svou lékařku. Ta mi nasadila antibiotika, ale jelikož nezabrala, poslala mě na sonografii a mamograf, po jejichž absolvování mi byla doporučena biopsie. V den biopsie mi volala obvodní lékařka s výsledky stěru, že mám v prsu streptokoka. Byla jsem si tedy téměř jistá, že jde o zánět a biopsie je jen pro jistotu. Bohužel to bylo zcela jinak.

Pamatujete si na své první pocity po vyslechnutí diagnózy?

Když mi lékařka zavolala, aby mi sdělila výsledky z biopsie, byla jsem v autě, venku byl krásný podzim a my se chystali s přáteli na kávu. V první chvíli jsem jen brečela. Jeli jsme za přáteli, kde jsem jen seděla a v hlavě se mi honily otázky: Co teď? Co mě čeká? Co moje děti? Co dál?

Čím vším jste si již za dobu léčby prošla?

Týden po sdělení diagnózy jsem již ležela na operačním sále. Mám tedy za sebou odstranění nádoru. Při zákroku se bohužel přišlo na to, že nádor již metastázuje do uzliny. Nyní podstupuji chemoterapii. Po skončení chemoterapeutických bloků mě čeká dlouhodobá hormonální léčba. To je momentálně všechno, co vím. Zbytek se uvidí podle dalších výsledků.

V době zahájení léčby jste za sebou měla již dvě operace srdce, jak tyto předešlé zákroky ovlivnily způsob, jakým jste se se stanovenou léčbou vyrovnávala?

Lékaři se báli, jak na chemoterapii bude reagovat mé srdce, naštěstí zatím reaguje dobře. Chodím častěji na kardiologii, kde mám úžasného pana doktora, který mě hlídá.

Jak se cítíte nyní?

Nyní se cítím v rámci možností dobře, nejsem typ, co by se lehce vzdával, a tak se snažím si nemoc moc nepřipouštět. Akorát už je v těle dost chemie a jsem proto čím dál víc unavená, což mě strašně trápí, jelikož jsem člověk, který moc neposedí a najednou je bez sil. Ale to k nemoci patří, snažím se co nejvíce odpočívat.

Vaše onemocnění muselo zákonitě ovlivnit chod celé vaší rodiny, jak se s ním vypořádali vaši blízcí?

Když mi lékařka poprvé sdělila diagnózu, byl se mnou manžel. Stejně jako já, brečel. Velmi rychle se ale sebral a řekl: „Neboj, to bude dobré, společně to zvládneme.“ Nejhorší bylo povědět to dětem. Starší dcera v pubertě reagovala naštěstí celkem rozumně - hledala informace na internetu a snažila se být optimistická. Mladší si to ještě moc neuvědomuje, takže pro ni bylo nejhorší, když jsem přišla o vlasy – to jsem se jí nelíbila. Mám kolem sebe rodinu a přátele, kteří mě v tom boji podporují, což mi dodává sílu a energii.

Často slýcháme, že vážné onemocnění posloužilo jako přemostění k jinému vnímání hodnot, světa kolem nás a života obecně. Máte i vy pocit, že vám onemocnění přineslo také něco dobrého?

Říká se, že vážné onemocnění může člověku změnit pohled na svět. Můj pohled se moc nezměnil, života si vážím pořád stejně a děkuji za každý den, který prožiju se svými blízkými. Jen se učím víc odpočívat a možná trochu zabrzdit svůj elán.

Od prosince 2020 vám pomáhají Dobří andělé, v čem spatřujete největší přínos jejich pomoci?

Jsem vděčná za pomoc Dobrých andělů, nemusím přemýšlet nad tím, kdy už se budu moci vrátit do práce a mohu myslet jen na svou léčbu, což je určitě velký přínos. Víte, lidé občas říkají, že peníze nejsou všechno a samozřejmě, že nejsou, jen bez nich je život a vše kolem daleko náročnější. Je fajn neřešit kolik projezdím k lékaři, kolik zaplatím za léky atp.

Všem Dobrým andělům bych chtěla moc poděkovat za to, co dělají, protože to co dělají, skutečně pomáhá. Hlavně bych pak chtěla popřát zdraví - přeji všem, aby se jim všechny vážné nemoci vyhýbaly obloukem.

Než jste se o svém onemocnění dozvěděla, sama jste byla Dobrým andělem, řekla byste, že pro vás byla žádost o pomoc z pozice dárce snazší, než kdyby pro vás byl systém pomoci zcela nový?

To asi ne, spíš právě naopak. Stala jsem Dobrým andělem před několika lety a společně se mnou i manžel a tehdy jsme naverbovali snad všechny známé, ať jdou do toho také. Já jsem spíš člověk, který rád pomáhá a ne ten, který si o pomoc říká. Možná z nějaké hrdosti jsem si nejprve o pomoc říct nechtěla. Pak mi psala kamarádka, ať neváhám a požádám. Povedlo se jí mě přesvědčit a jsem za to moc ráda.

Děkujeme vám za rozhovor.