Tříčlenná rodina pana Vladimíra žije v Táboře. S manželkou Markétou se dlouhé roky snažili o dítě, když se na ně v létě loňského roku konečně usmálo štěstí a narodil se jim syn Adámek, radost bohužel neměla dlouhého trvání. Měsíc po Adámkově příchodu na svět pan Vladimír onemocněl. V červenci 2020 mu byl diagnostikován zhoubný nádor pojivové a měkké tkáně hrudníku. „Nikdo z nás netušil, že se z mých problémů vyklube tak vážná nemoc. Místo užívání si malého miminka jsem trávil čas po nemocnicích, a když jsem se konečně dostal domů, nebylo mi moc dobře a cítil jsem velkou únavu. Mrzelo mě, že jsem se nemohl věnovat rodině tak, jak bych si býval přál,“ vypráví pan Vladimír.

Že je něco v nepořádku pan Vladimír zjistil náhle, během jednoho pracovního dne v červenci. „Než jsem odešel do práce, cítil jsem, že je něco jinak. Celý den jsem jezdil nákladním autem. Během dne se mi postupně zhoršoval dech a začala se objevovat palčivá bolest. Na konci dne už jsem téměř nebyl schopen dokončit svou práci. Nevěděl jsem, co se děje. Když jsem se vrátil z práce, bolest již byla nesnesitelná, a tak jsem se rozhodl zajet do nemocnice. Po několika vyšetřeních jsem skončil na kardiologické jednotce intenzivní péče, kde si také nebyli moc jistí, co se se mnou děje. První verdikt zněl zánět osrdečníku,“ vzpomíná. Táborská nemocnice pro jistotu kontaktovala IKEM. Dokumentace pana Vladimíra se z IKEMu dostala až do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze na onkologické oddělení. „V té době jsem stále netušil, jak moc vážné to se mnou je. Výsledek přišel až po vyšetření na biopsii - zhoubný neoperovatelný nádor nacházející se za srdcem a okolo cév. Byl to šok, život se nám obrátil vzhůru nohama,“ popisuje pan Vladimír.

I po prvních cyklech chemoterapie bohužel nádor stále rostl, bylo tedy nutné změnit léčebný postup. Zda léčba zabírá, prokáží další vyšetření, které pana Vladimíra čekají. Pokud by nebyly patrné změny k lepšímu, lékaři by znovu žádali o biologickou léčbu. První žádost byla Vladimírovi zamítnuta.

Do nedávna léčba pana Vladimíra spočívala především v chemoterapii a užívání léků, které byly podávány každé ráno a večer a měly za úkol zamezit tvorbě výpotků u srdce a zmírnit bolesti. V prvních týdnech léčby výpotky na osrdečníku a plicích bohužel rostly, což panu Vladimírovi působilo značné problémy a často musel být hospitalizován na kardiologické jednotce intenzivní péče. „Téměř jsem nemohl dýchat, každý byť sebemenší nádech byl velice bolestivý. Nakonec mi pomohli v Praze ve Všeobecné fakultní nemocnici, kde mi veškerou vodu na srdci a plicích odsáli. K osrdečníku mi pak ‚pustili‘ trochu chemoterapie, což zabralo,“ vysvětluje pan Vladimír. Od té doby se tyto problémy naštěstí. Ačkoliv Vladimír žije se svou rodinou v Táboře, na chemoterapie dojíždí každé tři týdny do Prahy. Pravidelné kontrolní vyšetření srdce pak absolvuje již v Táboře.

Od října 2020 rodinu podporují Dobří andělé. Část příspěvků pan Vladimír využívá právě na dopravu do Prahy, další část na Adámkovi potřeby. „Kvůli mé nemoci jsme přišli o podstatnou část příjmu. Vzhledem k tomu, že žena byla na mateřské a od listopadu pobírá rodičovskou, naše finanční situace se zásadně změnila. Nechtěl jsem, aby náš syn strádal. Příspěvky Dobrých andělů proto využíváme také pro Adámka na umělé mléko, plenky a oblečení,“ vysvětluje pan Vladimír.

Vůbec nejhorší na celé nemoci panu Vladimírovi připadalo odloučení od rodiny. „Onemocnění zasáhlo chod celé naší rodiny. Místo toho, abych si užíval čas se synem a ženou, jsem byl často v nemocnici. Odloučení pro mě bylo velmi těžké. Po chemoterapiích jsem vždy dost vysílen a než se mi stihne vrátit energie, jdu na další. Je to náročné, synovi a ženě se nemohu věnovat tak, jak bych si přál. Po chemoterapii prospím celé dny a často nemám sílu Adámka ani zvednout, abych si jej pochoval, nebo si s ním pohrál,“ přiznává pan Vladimír. „Naštěstí nám hodně pomáhá rodina, přátelé i můj zaměstnavatel a jeho rodina - všem patří velké díky a nejen za psychickou podporu. Další neskutečnou podporou je nám pomoc Dobrých andělů. Díky nim se nemusíme bát, že bychom nevyšli a nemohli jsme Adámkovi zajistit vše, co potřebuje. Je skvělé vidět, že je na světě tolik dobrých lidí, co se rozhodli pomáhat,“ uzavírá své vyprávění pan Vladimír.