Paní Tereza společně s manželem Kristianem vychovává tři děti. Čtrnáctiletého Adama, desetiletého Davida a čtyřletou Lauru Elizabeth. Pan Kristian je chirurg a od náročné práce se rád odreaguje lezením či dobrou knihou. I paní Tereza pracuje ve zdravotnictví, je zdravotní sestra. Blízký jí je sport a turistika. Začátkem roku 2019 si paní Tereza vyslechla smutnou zprávu - lékaři jí diagnostikovali lymfom, tedy zhoubné nádorové onemocnění vycházející z lymfatické tkáně. Svět celé rodiny se otočil vzhůru nohama. O svůj životní příběh i průběh náročné léčby se s námi paní Tereza podělila vlastními slovy.

Probudím se ráno na Nový rok 2019. Ten den se mi promítá v hlavě jako smyčka nekonečného filmu - pořád dokola. Vzpomínka je jako světlo probleskující tunelem. Zásadní body prvního dne nového roku znovu a znovu vyvstávají v mé mysli. Od rána mě bolí na hrudníku. Je to divná bolest. Vyloučím infarkt, to je blbost… Ale proč to tak bolí?!

Děti jsou nemocné, jako každý rok mají zápal plic. Tak že by nervy? Svádím to na ně. I máma má chřipku, fakt hnusnou. Uvařím, nakoupím mámě a z obchodu už se vleču s divným pocitem. Změřím se. Mám třicet devět něco. Hmmm, to je divný…

Je třetího ledna, horečka neustupuje a na prsou mě bolí jako blázen. Bereme malinkou a jedeme na pohotovost, kluci zůstávají doma. Pár vyšetření, a pak už to fičí… Slyším kamaráda internistu: „Máš perikarditidu, pár dnů tu zůstaneš, maximálně tři, musíš být absolutně v klidu.“ „Jo a prosím tě, skoč si ještě na rentgen srdce a plic, a pak na kardiologii, na příjem…“ Jako včera před sebou vidím výraz kardiologa a mého manžela, když si rozklikli ten rentgen…

Čas se zastavil - PAUSE - dávkují mi to pomalu, opatrně. Manžel chodí s vlhkýma očima a bez života. Nechápu, co se děje. Nic si nepřipouštím. Běhají kolem, sestry jsou na mě strašně milé, chovají se ke mně jako k dítěti. Přijde hematoložka, klade divný dotazy.

Po pár dnech putuju na chirurgii a už ležím na sále. Hrudní biopsie je větší zásah, než jsem čekala. Probudím se se zalepeným hrudníkem. Do týdne je to jasné: primární mediastinální lymfom. Následuje okamžitý přesun na první cyklus chemoterapie. Tři dny strávím na hematoonkologické JIP. Mám malou místnost jen pro sebe - díky Bohu… Jen mi vadí, že se nesmí větrat. Jsem zvyklá na průvan a neustálý přísun čerstvého vzduchu. Přijde sestra, napíchne mi tu nejtlustší kanylu, která existuje a ještě na tak blbý místo. Dost to bolí a pálí, ani po chvíli bolest neustupuje. „Je to tak v pohodě,“ slyším jí říkat…

Tři dny v kuse do mě lijí chemošku. Obávané nevolnosti přijdou druhou noc. Ještě s tím nemám zkušenosti a nevím, že se to nesmí nechat rozjet. To pochopím později. Nevolnostem je třeba hned zkraje učinit přítrž, vzít si léky. Jakmile se rozjedou, je zle. Špatně se pak zastavují, ale já přeci nejsem žádná hysterka, něco vydržím, no ne?! Tak trpím a ono se to pořád rozjíždí jak vláček na horské dráze. Nakonec se vzdávám, zvoním. Dávají mi něco do žíly… Konečně je klid.

Přichází pan profesor a dlouze na mě hledí. Klade mi různé otázky a pomalu si dává dvě a dvě dohromady. Vyptává se na mojí rodinu, na děti. Na chvíli se zamyslí, a pak řekne, že mám hezký tvar hlavy. Nechápu, proč to říká… Mám za sebou první cyklus a zhruba za deset dní po ukončení terapie mi začnou vypadávat vlasy. Ráno jdu na kontrolu a v ruce mi zůstane chomáč. Profesorova slova rázem dávají smysl. Doufala jsem, že budu patřit mezi těch pár procent pacientů, které to mine, no nic…

S kamarádkou a manželem jdeme vybírat paruku, stále si připadám jako ve snu. Je tohle skutečnost? Smějeme se a vtipkujeme v parukárně s prodavačkou. Cítím se, jako bych byla zdravá. Starosti jsou ty tam. Jsem jen holka, co si vyrazila na nákupy.

Prázdná hlava ale nevydržela dlouho. Večer přišel čas říct to dětem. Každý to vzal jinak. Nejstarší má slzy v očích a pořád se dokola ptá, jestli umřu. Uklidňujeme ho, že TAHLE rakovina je vyléčitelná a že bude zase všechno dobré. Prostřední syn to vzal jako fakt a to mu stačí. Je spokojený, že se uzdravím. Dcerka to ještě nechápe.

Přemýšlím, že by to chtělo nějaký razantní krok. Potřebuju tu změnu demonstrovat. Možná bych se mohla nechat ostříhat nakrátko. Manžel mi to rozmluví a chopí se strojku - uděláme z holení mé hlavy večerní představení pro děti. Snažíme se to brát s nadsázkou. Nikdy jsem se nepyšnila krásnou hustou hřívou, ale i tak je to zvláštní pocit, pozorovat dlouhé vlasy, jak v chomáčích padají na holá ramena. Děti se dívat nechtějí, naháním jim strach. Lekají se mě ještě dlouho, každé ráno, když je budím do školy, nebo vstoupím nečekaně do dětského pokoje. Vidím to, vím to. Ačkoliv jsou zlaté a tvrdí mi, že už si zvykají a jak mi to sluší…

Pan profesor mi naplánuje třídenní cykly chemoterapie již po dvou týdnech. Normální délka pauzy mezi cykly je tři týdny. Prý jsem mladá, tak to zvládnu. Hledám v tom pozitiva, takhle bych to mohla mít dřív za sebou. Do nemocnice docházím ambulantně. Každý cyklus začínáme biologickou léčbou. Představte si dvacetimilimetrovou stříkačku do břicha - pěknej hnus. Pak hrst léků a koktejl zdraví. K tomu hodiny a hodiny strávené na infuzi.

První den každého cyklu se vleču polozfetovaná za manželem do práce. Tam uléhám a hned usínám. Když dojde na odchod, jsem stále ještě úplně mimo, muž mě musí odtáhnout do auta, sama nejsem schopná. Doma si hned lehám a spím až do rána. Mám vysledováno, že tři dny po třetím dnu cyklu přichází krušné chvíle. Několik dnů nevolností a celkové apatie. Nevolnosti jsou neovladatelné. Nechápu, jak dojedu na kontrolu. Ty šílené stresy, že to přijde někde na cestě. Nedá se to ani zadržet.

Lépe se mi udělá zhruba na dva dny před dalším cyklem. Vlije se mi nová energie do žil. Dokonce se pokusím projít kolem bloku. Je to náročné. Nejsem tak při síle, jak jsem si myslela. Ujdu pár metrů a zadýchám se. Ale jsem na čerstvém vzduchu a to je něco! Plnými doušky nasávám jarní vzduch, sluneční energii, hltám probouzející se přírodu očima, mám až infantilní radost ze zpívajících ptáků a sleduji nádherné scenérie mraků na obloze. Nechci domů, nechci zase na gauč a už vůbec ne na další cyklus!

Cyklů mělo být původně šest. Nakonec jsem získala dva prémiové navíc pro stále pozitivní výsledky. Ty dva poslední byly asi o dvě stě procent horší. Nechala jsem si zavést PORT katetr (pozn. DA - podkožní dlouhodobý vstup do centrální žíly). Periferní žíly mě nadobro opustily, a když jsem se dozvěděla, že budu mít ještě bonus, věděla jsem, že neexistuje jiná možnost. Chemošku by nebylo kam pouštět. S portem to určitě bude paráda! Měla jsem si ho nechat zavést už na začátku!

Naivita je hrozná věc. Žádná lahoda to teda nebyla. Při sedmém a osmém cyklu jsem musela být celé tři dny hospitalizována. Už od začátku jsem byla vedená jako ta, která snáší chemoterapii s nadměrnou nevolností. Při prvním bonusu jsem to přestala zvládat definitivně.

Manžel s dětmi odjel na prázdniny pryč a já zůstala doma sama. Chtěla jsem, aby se děti konečně dostaly na vzduch, z města. Měla jsem v plánu za nimi později dorazit. Místo toho mě dorazila chemoška. Zmítala jsem se v nevolnostech a plazila se po zemi. Pro prášek proti zvracení bych udělala cokoliv. Pokoušely se o mne mdloby. Nezvládla jsem se postavit na nohy, natož se napít nebo si dojít na toaletu. Do nemocnice mě přivezli dehydrovanou a v křečích. Nemohli napíchnout PORT. V tu chvíli jsem měla pocit, že se dívám smrti do tváře. Zázrakem ale našli jednu opuštěnou žilku, hurá, tak přece jen se mi léků dostane.

Při osmém cyklu jsme nenechali nic náhodě, hned jsem byla hospitalizovaná. Sice se mi dělalo zle jako za předchozího cyklu, ale riziko se lépe podchytilo. Nedovolila jsem, aby se cokoliv rozjelo a hned to bylo snesitelnější. Pak přišlo na řadu ozařování a donekonečna pozitivní PET CT (pozn. DA - celkové tomografické a radiologické vyšetření tkání a funkcí jednotlivých orgánů). A to trvá i dva roky po určení diagnózy.

O Dobrých andělech jsem se dozvěděla po pár měsících léčby od kamarádky. Upřímně, nejprve jsem její radu, abych se ucházela o pomoc, zavrhla. Prostě jsem věřila, že se nemoci po čtyřech měsících zbavím a půjdu dál. Přijímat příspěvky mi přišlo nepřijatelné. Vždyť existují lidé, kteří jsou na tom hůř než já. Osud mi ale nachystal překážky a vysmál se mi do obličeje. Léčba se komplikovala a protahovala. Peníze docházely a výdaje za léky, dojíždění, celkovou léčbu a rodinu se nechtěly ztenčovat.

Přišlo ozařování a s ním se téma pomoci znovu otevřelo. Mám kamarádku, která pracuje na onkologii. Po celou dobu léčby mi stála po boku. Vším si procházela se mnou. Právě ona mě nakonec přesvědčila, abych se na Dobré anděly nebála obrátit. Vždyť Dobří andělé jsou tu přeci přesně pro lidi, kteří si procházejí tím, co já.

Po osmi měsících léčby jsem se konečně odhodlala žádost o pomoc podat. Byla ihned přijata. Naše rodina si mohla hlasitě oddychnout a já jsem si začala hledat i alternativní způsoby léčby. Zahájila jsem sebeléčení, klasiku jsem doplnila alternativou a do všeho šla po hlavě.

Děti měly krásné Vánoce, mohly odjet na školu v přírodě, na hory a v létě na tábory. Prostřední syn dostal své první nové boty - vždycky dědil po bráchovi a synech mých kamarádek. S manželem z nás spadlo jedno obrovské břímě. Všechno dobré mohlo přijít díky Dobrým duším z nebes.

Moc mi pomáhá číst příběhy rodin, které si procházejí podobnými strastmi jako my. Jde sice o neznámé lidi, ale pociťuji k nim blízkost. Pojí nás houževnatost a síla bojovat dál! Můj boj ještě nekončí, ale já si od začátku připouštím jedinou možnou variantu - uzdravení. Velmi se toužím stát jedním z vás - Dobrým andělem.

Během své nemoci zjišťuji zásadní věci, na něž bych jinak těžko přišla. Mám úžasného manžela a báječnou rodinu. Bez nich bych to nezvládla. Děti jsou skvělé, přes počáteční šok, bolest a zoufalství z možné ztráty maminky se semkly a najednou hrozně dospěly. Kluci převzali péči o domácnost a malou čtyřletou sestřičku. Na své cestě k uzdravení jsem narazila na několik naprosto skvělých onkologických pacientek, z nichž se staly mé kamarádky a vzájemně jsme se maximálně podporovaly. Vědět, že v tom nejsme samy, nás drželo nad vodou. Už vím, kolik mám starostlivých a milujících přátel a také, čeho si v životě vážit. Poznala jsem co je v životě důležité. Poznala jsem Dobré anděly, kteří naši rodinu přikryli svými křídly pomoci a sounáležitosti a za to vám ze všech našich pěti srdcí nesmírně děkuji!