Rok a půl stará Ayu žije spolu se svými rodiči Míšou a Gedem v Praze. Této česko-indonéské rodině se převrátil svět na konci minulého roku. Vypráví o tom paní Míša:

Na začátku loňského prosince, v den, kdy měla Ayu svůj balijský svátek, jsme se spolu vydaly na výlet k místu, které jsem si vysnila pro náš nový život ve vlastním domečku. Nedojely jsme tam. Po cestě jsem si ošklivě zvrtla kotník, a protože jsem dceru nesla v nosítku na břiše, spadla jsem přímo na ni. Moje noční můra se stala skutečností. Odjely jsme sanitkou do Motola, kde jí dělali různá vyšetření. Ayu ještě nebyl rok, proto bylo těch vyšetření hodně, aby lékaři vyloučili jakékoli komplikace. Když pak přišla sestřička s tím, že je čas udělat sono břicha, Ayu právě usnula. Byla jsem unavená a naštvaná, že se dítě nemůže ani vyspat. Chtěla jsem vyšetření odmítnout, protože všechno ostatní bylo v pořádku, ale sestřička byla možná náš dobrý anděl a mile nám vysvětlila, že je to důležité. Na sonu se našlo cosi, co lékaři později označili za nádor. A po operaci, při níž odstranili celou ledvinu, se ukázalo, že zhoubný. Všichni mi pak říkali: „No to jste měly ohromné štěstí, že jste spadly!“ A měli recht. Z noční můry se rázem stalo požehnání.

Díky mému vratkému kotníku se Ayunčin zhoubný nádor našel ještě malý, díky pečlivosti chirurgů byl úspěšně odstraněn a díky bohu se nádor nerozšířil jinam, proto Ayu dostala pouze preventivní chemoterapii. Přesto to ale nebylo jednoduché. Ambulantně jsme dojížděly celkem na deset dávek. V závěru byla dcera slabá a chytla infekci, takže jsme strávily týden v nemocnici. V té době se začal šířit koronavirus. Naštěstí jsme po poslední dávce odjeli na chalupu, kde jsme mohli po náročném období odpočívat a čerpat sílu – díky karanténě celá rodina. Po několika měsících léčby, kdy bylo Ayunce čím dál hůř, jsem tak mohla pozorovat, jak má víc a víc energie. Byl to neskutečný balzám na duši. Od té doby jsem absolutně šťastná. Karanténou pro nás začalo krásné období.

Ayu bude celý příběh znát z mého vyprávění. Budu jí opakovat, jak byla neskutečně statečná, silná a vše bravurně zvládla. Mnohem lépe než já. Budu jí děkovat za to, že ji mám, že vstoupila do mého života a úplně ho svou přítomností i nemocí změnila. Operace a léčba roční dcery byly zcela zásadním přelomem v mém životě. Po mnoha letech jsem se zastavila z rychlého životního tempa a byla jsem donucena čelit kromě strachu, který přichází v balíčku spolu s diagnózou, i pochybnostem o sobě a správnosti své cesty. Vidím to samozřejmě až zpětně, ale jakkoli to byly nejhorší chvíle mého života, tak mi v mnohém pomohly dělat spoustu věcí jinak.

Během chemoterapie nemůže dítě do společnosti, a proto jsme zůstávaly hodně doma. Na první pohled by se mohlo zdát, že když nemůžete mezi lidi a jste pořád doma, tak snad i ušetříte. Jenomže když je dítěti špatně, nic se mu nechce, tak kromě Krtečka zabírá alespoň na chvíli radost z nových hraček. Při chemoterapii je nutné dodržovat nízkobakteriální dietu, která je finančně náročnější (i když jsem Ayunku stále hlavně kojila). Kvůli péči o dceru jsem přerušila doktorské studium, takže mi příjem výrazně klesl. Proto jsem moc šťastná za příspěvky od Dobrých andělů. Taky jsem vděčná za pomoc mým rodičům, kteří nám s Ayunkou láskyplně pomáhají.

A jak jsme zvládali celou situaci s partnerem? Zdálo by se, že přes všechny naše rozdílnosti (kultury, věku, povahy) nás taková věc stmelí. Tak takový pocit jsem během léčby opravdu neměla. Když jsme byli oba unavení, vyčerpaní a měli jsme strach, tak to se ty rozdíly naopak projevily naplno. Je to ale samozřejmě součást našeho společného života, který naštěstí pluje na čím dál klidnějších vlnách. 

Od našeho pádu už uběhlo tři čtvrtě roku. Jsem přesvědčena o tom, že smůla ani náhoda neexistují. Ayu už se zase krásně rozvíjí a já sleduji, jak se každý den naučí něco nového. Čeká nás ještě mnoho kontrolních vyšetření (která už vděčně přijímám) a třeba jednou i naše vysněné bydlení. Ale ten „nový život“, za nímž jsme tehdy jely, už začal a je nezávislý na místě pobytu.