Rakovinu prsu diagnostikovali paní Petře z Heřmanova Městce v dubnu 2018. Spolu s manželem Stanislavem se rozhodli udržet chod domácnosti jako dříve, chtěli minimalizovat dopad nemoci na své dvě děti. O pocitech mámy, která chce být na světě ještě dlouho, dodávání odvahy i zázračné pomoci z blízkého okolí jsme si povídali ve společném rozhovoru.

Paní Petro, co předcházelo vaší diagnóze?

V době, kdy jsem zjistila, že mám rakovinu prsu, jsem prožívala náročné období. Starala jsem se o roční dceru Marušku a tříletého syna Staníka. Oba potřebovali mou pozornost a manžel se vracel z práce až kolem šesté hodiny večer. Maruška odmítala jíst, někdy jsem kojila i dvanáctkrát za noc. Absence spánku i stres vzaly zřejmě za své. Na jednom místě se mi objevila hrudka v prsu, připomínalo to spíš celulitidu.

Co následovalo?

Hned na prvním vyšetření mi lékař řekl, že si je mou diagnózou téměř jist, i když výsledky z biopsie měly být až za týden. Byl to šok. Říkala jsem si: „Mám malé děti, muže, kterého miluji, nechci umřít, ještě ne teď…  Až děti vyrostou, až je vychováme, až budeme s manželem staří…“  Samozřejmě takové reakce jsou přirozené, stejně jako plakat, nadávat a zlobit se. Dle mého je ale potřeba zvednout se, jít dál a chtít bojovat. Musela jsem ze dne na den okamžitě přestat kojit, což bylo to nejtěžší, co mě na mé „onko cestě“ potkalo. Musela jsem vzít Marušce to jediné, co ji uklidnilo a díky čemu v noci klidně usnula.

Jaké další změny nemoc do vaší rodiny přinesla?

Člověk si najednou uvědomí, jak je život křehký a nic není samozřejmé. Děkuji Bohu za každý nový den. S manželem jsme se po celou dobu snažili, aby vše fungovalo tak jako předtím. Aby naše děti co nejméně pocítily nějakou změnu v chodu rodiny.

Jak jste své onemocnění dětem vysvětlila?

Řekla jsem jim, že mamince onemocnělo prso, a že teď budu muset být častěji u pana doktora a v nemocnici. Připravila jsem je i na to, že mi vypadají vlasy a budu nosit šátky. Tenkrát tříletý syn zajásal a řekl, že chce taky na hlavě nosit šátek. Tak jsme se domluvili, že si vlastně budeme hrát na piráty.

Bylo neuvěřitelné, jak krásně a bezstarostně děti reagovaly na všechny ty změny a převedly si je do svého dětského světa. Samozřejmě jsme jim nevysvětlovali, co znamená onemocnět rakovinou, ale zároveň jsme jim nechtěli lhát, protože by to vůči nim nebylo fér. Děti jsou vnímavé a chápavé a mnohokrát nám to během mé „onko cesty“ ukázaly. Podávaly pomocnou ruku v maličkostech, povzbuzovaly svým smíchem a obrázky, pohlazením mi dodávaly sílu a odvahu dál bojovat.

Vzpomínáte si na moment, kdy jste přišla o vlasy?

Ano, byl to pro mě další těžký okamžik. Nečekaně mi ani tak nevadilo, že přijdu o dlouhé vlasy, více jsem se obávala reakcí dětí. O několik týdnů dříve totiž Marušku začalo bavit hrát si s mými vlasy. Jednou večer už mi ale manžel musel oholit hlavu. Celou noc jsem nemohla spát, bála jsem se, aby se mě děti ráno nelekly. Spala jsem tenkrát v bavlněné čepici, abych je postupně připravila.

Ráno mi Staník sundal čepici a začal mě hladit. Strašně se smál, protože ho ty tři milimetry vlasů škrábaly do ručičky. Pak se vzbudila i Maruška, čehož jsem se bála nejvíce. Měla pohodovou náladu, u snídaně mi čepici sama sundala a vůbec, ale vůbec ji to nerozhodilo. Jen mě pohladila po strništi a dál se věnovala snídani. Jsme s manželem křesťané a tohle byl přesně ten moment, kdy jsem si uvědomila, že už všechno ostatní jako rodina s Boží pomocí zvládneme.

Jak probíhala vaše léčba?

Aktivní léčbu mám již za sebou. První rok jsem v nemocnici strávila spoustu času. Půl roku chemoterapie, operace a poté ještě ozařování. Teď podstupuji hormonální léčbu a jezdím na pravidelné kontroly. 

Jak nemoc ovlivnila vaši finanční situaci?

Nových výdajů bylo a je mnoho, už jen náklady na pohonné hmoty kvůli časté dopravě do nemocnice. Klasickou léčbu jsem se snažila doplnit i o alternativní, o které jsem přesvědčená, že je v souladu s léčbou určenou onkologem. Jedná se například o přírodní doplňky stravy nebo čaje. Změnila jsem i kosmetiku na ryze přírodní. To všechno jsou náklady, na které jsme nebyli připraveni. Navíc jsme měli rozestavěný vytoužený rodinný dům.

Kde jste se dozvěděla o pomoci Dobrých andělů?

O existenci nadace Dobrý anděl jsem věděla z billboardů, ale že by právě naše rodina mohla být podporována Dobrými anděly, mě ani nenapadlo. Po druhé chemoterapii za mnou v nemocnici přišla zdravotní sestřička a nabídla mi jejich pomoc. Nejprve mi to bylo trapné a nechtěla jsem něco takového přijmout, protože jsou na tom rodiny ještě hůř než my. Nechtěli bychom, aby se kvůli nám nedostalo na někoho, kdo to potřebuje mnohem více.

Jedna paní z Dobrého anděla mi ale tenkrát v e-mailu napsala, ať pomoc určitě neodmítám, že pod křídla Dobrých andělů se vejdou všichni, kteří v podobné situaci potřebují pomoc. Není to tak, že by se kvůli pomoci naší rodině nedostalo na jiné. To byl moment, kdy jsme s obrovskou vděčností pomoc od Dobrých andělů přijali.

Co vám příspěvky Dobrých andělů přináší? Co z nich nejčastěji hradíte?

Svobodu. Obrovská výhoda je, že si díky nim mohu dopřát lepší péči. Pravidelnost nám dává volnost v tom, co za příspěvky pořídit. Naše výdaje se během léčby postupně mění. Po operaci jsem si koupila kompresní podprsenky, později jsem je použila na úhradu doplatku za pobyt v lázních. Minulý rok jsem si nechala odstranit pihu, kterou jsem měla 30 let a téměř o ní nevěděla. Nic jsem nenechala náhodě a dostavila se na vyšetření, které jsem si také hradila z příspěvků. Zjistilo se, že piha byla zhoubná, ale v úplném začátku. Přišla jsem včas.

Jak se nyní cítíte, co vás ještě v rámci vaší cesty k uzdravení čeká?

Děkuji za optání, cítím se velmi dobře, i když unaveně. Absolvovala jsem pobyt v lázních, jsem vděčná, že je součástí léčby. Člověk i tímto způsobem potřebuje fyzicky i psychicky načerpat sílu, kterou během léčby vydal.

Pomáhal vám někdo s péčí o děti a domácnost?

Jak jsem již zmínila, jsme oba s manželem věřící a chodíme do křesťanského shromáždění Bratrské jednoty v Pardubicích. Naše křesťanské společenství nám velmi pomohlo, aniž bychom o cokoli požádali. Když jsem ležela v nemocnici nebo jsem po chemoterapii neměla sílu, asi devět měsíců nám každou neděli pekli buchty a koláče pro děti. Modlili se za nás, dodávali nám sílu a povzbuzení. Zapojili se také sousedi v naší bytovce, mé kamarádky hlídaly děti, chodily na nákupy, jedna mi po každé chemoterapii vařila hutný vývar. Lidé, které jsem znala jen od vidění, mě povzbuzovali a byli neskutečně empatičtí. Hodně se zapojila moje i manželova rodina. Díky tomu mohl manžel stále chodit do práce.

Hodně lidí nám pomohlo, aniž bychom museli cokoli říkat. Přátelé nám sami pomáhali, i finančně na doplňky stravy, které jsem po dobu intenzivní léčby brala. Jako rodina jsme poznali, kdo jsou opravdoví přátelé a kdo je jen známý. Nesmím zapomenout na manžela, který mi byl obrovskou oporou. Neskutečným způsobem zvládl dál stavět dům, starat se o děti, povzbuzovat mě a být mi milujícím manželem, přítelem a duchovní oporou a silou.

Co byste vzkázala rodičům, kteří se onkologickou diagnózu právě dozvěděli?

Mně a mé rodině velmi pomohla víra v Boha, a v to že nás vším provede a všechno zvládneme. Tak se i stalo. Když se ohlédnu na ty poslední dva roky, zejména na ten první rok velice intenzivní léčby, tak si říkám, že to není možné, jak jsme to všechno zvládli. Nejen já jako pacient, ale celá rodina.

Důležité je uvědomit si, že nemoc se netýká jenom vás samotných, ale i vašeho manžela/partnera, dětí, rodičů i přátel. Ten tlak je samozřejmě na všechny blízké kolem vás. I oni se s tou situací musí nějak popasovat. Dovolte jim proto, aby vám pomohli, povzbudili, konejšili, setřeli slzy, aby vám dodali odvahu a sílu vstát a bojovat.  Myslím, že nejhorší je se uzavřít jen do sebe.

Paní Petro, děkujeme za rozhovor a přejeme vám i celé rodině hodně zdraví.