V květnu 2017, dva měsíce poté, co Jana z Brna začala pracovat na Klinice dětské onkologie Fakultní nemocnice Brno, sama onemocněla rakovinou prsu. V rozhovoru se tak dotkneme její léčby i zaměstnání, do něhož po celou dobu docházela.

S onkologickým onemocněním jste se ve své práci setkávala denně, jakým způsobem jste se dokázala vyrovnat se svou vlastní diagnózou?

Tak jako každý jsem si prošla všemi fázemi přijetí nemoci. První fáze byla klasická - nic to není, proč bych chodila k lékaři? V další fázi jsem se pak neustále ptala: „Proč já?“ A třetí fáze mě nastartovala. Řekla jsem si, že přece nechci umřít, a proto budu žít. Ale tak, jak já chci.

Jak probíhala léčba?

Nejprve mi lékaři provedli biopsii, v rámci které zjistili, že si nejsou jistí typem nádoru. V tu chvíli se stále ještě uvažovalo, že by nádor mohl být benigní, tedy nezhoubný. Výhra, kterou by to znamenalo, se bohužel nekonala. Poté přišla na řadu operace a výsledky histologie, které potvrdily zhoubný nádor. I když jsem si myslela, že jsem připravená na vše, stejně mě to psychicky zasáhlo.

Nakonec přišla na řadu radioterapie. Lékaři mi naordinovali 33 ozařování –  na každý den jedno – po nichž jsem vždy hned jela do práce. A pak nekonečně dlouhé čekání, zda léčba zabrala.

Po celou dobu léčby docházíte do práce na poloviční úvazek, kde na to berete sílu?

Měla jsem od začátku jasno, že chci do práce chodit, dokud to půjde. Je pravda, že jsem překonávala sama sebe. Ráno jsem vstala a myslela si, že už to prostě nepůjde… Ale vzpomněla jsem si na své sportující děti, které ráno vstanou, a taky jdou. A tak jsem prostě šla.

Když jsem byla hodně unavená, vzala jsem si volno a odpočívala. S dětmi mi pomáhali rodiče. Radioterapii jsem měla v období prázdnin, tak to nebyl problém.

S manželem vychováváte tři děti - Honzu (17), Vítka (15) a Kristýnku (11). Někdy je pro rodiče těžké říct dětem pravdu. Mluvila jste s nimi o své nemoci?

Bohužel ne. Vítek měl v té době dobře našlápnuto v cestě ke svému sportovnímu cíli a já chtěla, aby si to užil a věnoval se tomu, co ho baví. Kristýnka byla malá a já si nepřála, aby o tom někde mluvila, chtěla jsem soukromí. Oběma synům jsem to řekla až nedávno – 1,5 roku po ukončení léčby.

Před dvěma lety Vám začali pomáhat také Dobří andělé. Na co u vás nejvíce plynou jejich příspěvky?

Peníze dárců nahrazují polovinu mého platu. Díky nim jsme mohli i nadále dětem hradit sport a mimoškolní vzdělání. A kupovat kvalitnější potraviny.

Jako sestra vidíte denně na onkologii děti, které se léčí a tráví mnoho času v nemocnici se svými rodiči. Je to krásné povolání, ale musí být i psychicky náročné…

Ano je to mnohdy psychicky náročné, ale pokud jste obklopeni kolektivem lidí, kteří svoji práci mají rádi a vidíte vděk pacientů a rodičů, pak to má smysl.

Ač tomu lidé někdy nevěří, na onkologickém oddělení je občas sranda, a i přes těžkou situaci vznikají nová přátelství, často na celý život. Máte i vy takovou zkušenost?

Rozhodně ani u nás sranda a humor nechybí, ba naopak. Je pravda, že jsou rodiny, ke kterým mám blíž, ale snažím se určité hranice nepřekračovat.

Dlouhá léčba a životní zkušenost nás změní. Vnímají tuto změnu i děti, které si prošly onkologickým onemocněním?

V tom máte pravdu, ale spíše ji vnímáme my dospělí, děti jsou v tomto většinou jiné. Naše děti se snaží i během náročné léčby usmívat a řeknou vám, že se mají dobře. A ty, co se mají lépe, se snaží dělat i legrácky. Prostě jednoduše řečeno – naše děti jsou jiné a jsou úžasné.

Jak se změní život rodiny, v níž onkologicky onemocní dítě?

To je velmi zajímavá otázka. Většinou jeden z rodičů zůstává doma s dítětem nebo se střídají, protože návštěvy u nás jsou velmi časté, někdy až každodenní. Pak je tu ovšem i otázka finanční – najednou prostě chybí peníze nebo část platu, který ten rodič může domů přinést.

Co podle vás nejvíce pomáhá rodinám s nemocným dítětem?

Rozhodně nepotřebují lítost, potřebují podporu! Pomůže úsměv, milé a upřímné chování a slovní nebo materiální či finanční pomoc.

S čím hlavně pomohou finance?

Finance jsou vždy na prvním místě. Chybí zde jeden plat rodičů nebo alespoň jeho část. Prostředky rodiny používají na nákup potravin při dietním opatření, doplatky na léky a v neposlední řadě třeba na výlety. Samozřejmě pokud to zdravotní stav dítěte dovolí. Takový výlet podpoří psychiku celé rodiny.

Rodinám často pomoc nadace Dobrý anděl doporučí přímo v nemocnici, stalo se vám někdy, že jste i vy rodině doporučila, aby se na nadaci obrátila?

O Dobrém andělovi se u nás velmi mluví, ale my ho doporučovat nemusíme – o to se stará naše skvělá sociální pracovnice z nadačního fondu Krtek.

Co byste vzkázala dárcům, kteří pomáhají vaší rodině, ale i dětem z vašeho oddělení?

Slova díků ani nejdou vyjádřit. Třeba o Vánocích, když jsem uviděla částku, která mi došla na účet, tak mi tekly slzy. Tito lidé jsou úžasní a věřte tomu, že pomáhají tam, kde je nejvíc potřeba. Díky moc.