Mé dítě má leukémii. Myslela jsem, že s touto informací se mi zboří svět, ale on se nezbořil. Jen přestavěl. Od základů.

Článek je součástí série na pokračování, další díly najdete zde.

Podzim a zima 2017

Konečně nám nastaly klidnější časy. Vojtíšek zahájil v červnu 2017 udržovací léčbu. Každý den bere léky (chemoterapii v tabletkách a antibiotika) a k tomu chodíme pravidelně co dva týdny do nemocnice na kontrolu krve. Podle výsledků se pak upravuje dávka léků.

V průběhu léta lékaři Vojtovi vytáhli katetr z ruky (hadičku usnadňující nitrožilní podávání chemoterapie a časté odběry krve) a musím říct, že se nám všem ohromně ulevilo. Postupně jsme také mohli uvolnit hygienický režim. Vojtíšek mohl začít jíst i potraviny, které byly během léčby zakázané (ovoce a zeleninu, která se neloupe, ořechy, domácí marmelády, sušené ovoce a další). Také přestal nosit roušku, takže jsme se mohli postupně začít vídat s dalšími dětmi. Tedy spíše s jednotlivci, velkým kolektivům se zatím stále vyhýbáme. A jezdíme více na výlety. Vojtíšek opravdu velmi rychle nabral sílu a může dělat prakticky vše, co zdravé děti, jen v pomalejším a klidnějším tempu.

Nástup do školky jsme odložili na později. Vojtíšek má přeci jenom sníženou imunitu. Léky, které každý večer bere, drží hladinu bílých krvinek („imunitu“) na požadované úrovni, aby se předešlo případnému návratu leukémie. Proto také nemůže brát ani vitamíny, které imunitu podporují. A tak jsme s Vojtíškem i Ondráškem doma a je nám spolu moc dobře. Máme spoustu času a nikam nespěcháme. Před Vánoci jsme stihli pětkrát napéct cukroví a pětkrát ho celé sníst hned po vychladnutí. Jak říká s oblibou Ondra: „Maminko, já zase sním celou troubu,“ a myslí tím celý plech :-)

A já… někdy mě samozřejmě napadají myšlenky, jak to bude dál. Jestli bude i nadále všechno v pořádku. Nebo jestli bych už neměla jít do práce a děti do školky. Aby nám třeba něco „neuteklo“. A pak si hned uvědomím, že to, že je Vojtíšek zase zdravý, je nejdůležitější. Je to ta největší odměna a dar, který jsme mohli dostat. Co bude dál, stejně neovlivním, tak proč se stresovat dopředu ;-)

A tak nám všem přeji, ať máme v dalších měsících a letech dostatek odvahy, pokory a síly přijímat a zvládat vše, co nám život přinese. Ať se na svět díváme s nadhledem a optimismem. Ať se umíme radovat, smát se, objímat i plakat. Užívat si malých i velkých radostí. A hlavně… ať jsme všichni zdraví ;-)

---

O autorce

Paní Lucie žije se svým manželem Pavlem a dvěma syny Vojtou (7) a Ondrou (4) v Ostravě. Před třemi lety se začal Vojtíšek léčit s leukémií, většinu času trávil v nemocnici a paní Lucie s ním. Aby mladší Ondrášek nezůstal doma sám, přerušil pan Pavel svou práci ekonoma a ze dne na den se stal mužem v domácnosti. Jeho žena Lucie o sobě říká, že je životní optimistka. A je tomu opravdu tak. Aby dodala odvahu rodinám, které procházejí podobnou životní zkušeností, začala psát vlastní blog. Z jejích příspěvků vychází i náš příběh na pokračování. Jsme moc rádi, že se o její upřímné vyprávění a zejména nezdolnou víru v dobrý konec můžeme podělit s vámi.