Rodiny dětí s hendikepem se musí v mnohém podřídit omezením, které z něj vyplývají. Onemocnění je ale může přivést k novým cestám. Tak tomu bylo i u paní Jany z Tachovska, která díky své druhé dceři obohatila svou učitelskou praxi o studium speciální pedagogiky.

Jana s manželem Ladislavem vychovává dvě dcery. Prvorozená Bára (18) dnes studuje design a pomoc s péčí o mladší desetiletou sestru bere jako samozřejmost. “Martinka byla zdravá a donošená holčička, avšak porod byl komplikovaný, a tak se jí a celé naší rodině změnil život. Pro nás rodiče bylo přirozené omezit své potřeby a přizpůsobit se okolnostem, ale starší dceři Báře bylo tehdy 8 let. Dětství a dospívání měla kvůli tomu ztížené. Nemohli jsme jí dopřát hory ani moře, protože většinu finančních prostředků dáváme na Martinčinu léčbu. Nikdy nám to ale nevyčetla! Je to naopak moje pravá ruka,” říká s vděčností paní Jana.

„Martinka má dětskou mozkovou obrnu, epilepsii a těžkou vývojovou dysfázii. V důsledku onemocnění její vývoj neprobíhá rovnoměrně, něco umí dříve než jeho vrstevníci, něco naopak o hodně později. Později lékaři zjistili i centrální zrakovou vadu. Oči jsou sice v pořádku, ale mozek jí neumožňuje plnohodnotně vidět. Musíme proto navštěvovat spoustu specializovaných zařízení, která jsou značně vzdálená od našeho bydliště – jezdíme do Plzně nebo do Prahy. Martinka se pohybuje na mechanickém vozíku, z tohoto důvodu jsme museli bezbariérově upravit naše bydlení, což nás finančně vyčerpalo,” vzpomíná maminka na dobu, kdy se rozhodli oslovit Dobré anděly. Jejich příspěvky nyní pomáhají rodině hradit rehabilitace, ergoterapii, hipoterapii a logopedii. Část z nich plyne také na pořízení kompenzačních a rehabilitačních pomůcek. Velkým rodinným pomocníkem je již několik let i asistenční pejsek.

Když Martinka nastupovala do školy v obci, kde rodina bydlí, nebylo vše bez komplikací. “Inkluze na vesnické škole byla složitější, než se zdálo. Podpůrná opatření pro ni nejsou nastavena, jak by bylo potřeba,” přidává profesionální pohled maminka. Škola není bezbariérová a neměla k dispozici asistenta. Proto rodina pořídila tzv. schodolez a z maminky se stala Martinčina asistentka, což pro ni bylo impulsem ke studiu speciální pedagogiky. “Martinka je moc ráda mezi dětmi, ale nemožnost verbální komunikace postupně vnímáme jako větší problém a bariéru než vozík, proto se začala učit znakový jazyk. Je to náročné, za tlumočníkem musíme dojíždět, neboť zatím není možné, aby byl součástí výuky ve škole,” dodává paní Jana.

“Martinka je opravdu milá holčička a život bere zatím s úsměvem. Všichni dobří lidé jí finanční pomocí dopřávají prožívat věci, které ji dělají šťastnou. Díky příspěvkům může prožívat alespoň v mezích svých možností dětské radosti jako její spolužáci. My rodiče jsme vděční, neboť díky Vaší pomoci můžeme zajistit studium starší dceři Báře, v němž je velmi úspěšná. Z celého srdce děkujeme,“ vzkazuje Dobrým andělům paní Jana.