1. listopadu 2017 se paní Patricie, maminka tříleté Elišky, dozvěděla, že má nádor prsu. O své nemoci vypráví bez příkras - a díky tomu si můžete přečíst, jak vypadá rok s léčbou rakoviny.

Článek je součástí série na pokračování. Přečtěte si ostatní díly!

---

Čekala mě velká řada nejrůznějších vyšetření. Nejen aby se zjistilo, zda je nádor opravdu jen v prsu, vyřizovala jsem si rovnou i předoperační vyšetření. 27. listopadu jsem nastoupila do nemocnice.

Léčba začíná

Operace mne čekala hned druhý den po hospitalizaci. Naštěstí proběhla v pořádku. V nemocnici jsem strávila týden. Tak dlouhé odloučení od Elišky bylo opravdu náročné. Přítel byl za mnou na návštěvě několikrát, ale Elišku vzít s sebou nemohl. A já si to ani nepřála, obě bychom se trápily.

Pak si pro mě konečně přijeli :-) Takové a nadšení a slzy štěstí, když mě Eliška viděla. I já brečela jak malá holčička.

Od 15. prosince jsem začala vždy jednou za 3 týdny chodit na chemoterapii, která mi kapala asi hodinu. První 4 jsem zvládala celkem dobře. Chemoterapie měla takovou oranžovou barvu, říkaly jsme tomu s mými novými kamarádkami spolupacientkami Aperol - podle likéru stejné barvy. Nejhůře mi bývalo vždy až třetí den po chemoterapii. To se u mě střídaly kamarádky, aby mi pomohly s péčí o Elišku. A když nemohly, byla malá u babičky nebo tety.

Poprvé mezi lidmi bez vlasů

Vánoce jsem oslavila ještě se svými vlasy, ale 2 dny po nich mi začaly padat. Přemýšlela jsem, jestli si je mám ještě nechat a počkat, až začnou hodně padat, nebo je rovnou shodit. Pak jsem zavolala svojí sestře, sedla do auta a jela za ní, aby mě oholila. Musela jsem to udělat hned, dokud jsem měla odvahu. Když mi holila vlasy, začala brečet dřív než já. I mně občas spadla nějaká slzička. Horší ale pak bylo vidět se v zrcadle.

Silvestr jsme s přítelem a Eliškou slavili u mé kamarádky. Na hlavě jsem měla šátek a docela mi to slušelo, protože jsem se hodně, ale pěkně, nalíčila. I tak jsem se necítila úplně dobře, přece jen jsem byla poprvé mezi lidmi bez vlasů…