Mé dítě má leukémii. Myslela jsem, že s touto informací se mi zboří svět, ale on se nezbořil. Jen přestavěl. Od základů.

Článek je součástí série na pokračování, další díly najdete zde.

Léto 2017

Okamžik, na který jsme čekali, je tady. Zítra si s Vojtíškem jedeme pro poslední dávku chemoterapie, kterou dostane nitrožilně. Máme za sebou dlouhou a náročnou léčbu. Je to už osm měsíců, co se můj syn Vojtíšek léčí s akutní lymfoblastickou leukémií.

Když se ohlédnu zpět, vůbec se mi nechce věřit tomu, co všechno jsme za tu dobu zažili a zvládli. A jaký z toho mám pocit? Především cítím hrdost. Jsem hrdá na Vojtíška, který je tak statečný. Málokdy jsem od něj slyšela, že by si stěžoval. Samozřejmě na mě občas zkoušel, jestli do nemocnice opravdu musíme. Ale pokaždé se statečně sebral a šel. Dokázal se přizpůsobit nové situaci a přijmout ji. Má za sebou velmi náročné období, a přitom se pořád na všechny okolo tak nádherně usmívá. Raduje se, že může běhat, skákat a hrát si.

Hrdá jsem také na manžela, který stál celou tu dobu při nás. Pečoval o mladšího Ondráška a současně zajišťoval i chod domácnosti. Když jsme s Vojtou byli v nemocnici, nemusela jsem si dělat starost o to, co se děje doma. Věděla jsem, že se na manžela můžu spolehnout, že to kluci společně zvládnou.

V neposlední řadě jsem hrdá na sebe. Ano, dokonce se nestydím to otevřeně přiznat :-) Jsem hrdá na to, že jsem si během léčby dokázala udržet dobrou náladu a víru v to, že všechno bude v pořádku. Samozřejmě byly dny, kdy jsem brečela jsem, zuřila a trápila se. Hlavně když jsem viděla, co s Vojtíškem chemoterapie dělá a jak je mladšímu Ondrášovi líto, že nejsme spolu. Ale pokaždé jsem se „otřepala“ a šla dál. Nepřestala jsem věřit, že všechno má svůj smysl, i když nám někdy zůstává dost dlouho skrytý. “Když procházíš peklem, nezastavuj se,” řekl Winston Churchill, a já si tuto jeho větu často opakovala.

Cítím také obrovskou vděčnost za to, že Vojtíšek prošel léčbou víceméně bez vážnějších komplikací. A také za to, kolik lidí nám pomohlo a stálé pomáhá. Lékaři a sestřičky, nejbližší rodina, kamarádi, kolegové v práci. A Dobří andělé, kteří nám posílají pravidelné finanční příspěvky. Za pomoc vás všech jsem nesmírně vděčná. Bez vašich láskyplných slov, přátelských telefonátů a pevných objetí by cesta za Vojtíškovým uzdravením byla daleko náročnější.

A co nás čeká teď? Popravdě moc netuším. Během Vojtíškovy nemoci jsem se totiž naučila soustředit jen na to, co je TEĎ. A proto se učím dělat to, co dělají malé děti. Radují se z každého nového dne. Nemyslí na to, co bylo, nebo bude. Prostě jsou spokojené teď a tady.

---

O autorce

Paní Lucie žije se svým manželem Pavlem a dvěma syny Vojtou (7) a Ondrou (4) v Ostravě. Před třemi lety se začal Vojtíšek léčit s leukémií, většinu času trávil v nemocnici a paní Lucie s ním. Aby mladší Ondrášek nezůstal doma sám, přerušil pan Pavel svou práci ekonoma a ze dne na den se stal mužem v domácnosti. Jeho žena Lucie o sobě říká, že je životní optimistka. A je tomu opravdu tak. Aby dodala odvahu rodinám, které procházejí podobnou životní zkušeností, začala psát vlastní blog. Z jejích příspěvků vychází i náš příběh na pokračování. Jsme moc rádi, že se o její upřímné vyprávění a zejména nezdolnou víru v dobrý konec můžeme podělit s vámi.