Začátek roku 2019 pětičlenné rodině ze Sokolovska přinesl mnoho změn. Prostřednímu synovi lékaři diagnostikovali vzácné hematologické onemocnění. „U našeho čtyřletého Tomáška došlo k selhání kostní dřeně, jediným řešením byla její transplantace. Lékaři se ihned pustili do hledání vhodného dárce, vyšetřili sourozence a nás rodiče, ale ani jeden nebyl vhodný. Nakonec se objevil polský dárce z registru a začátkem března došlo k transplantaci. Byli jsme mile překvapeni, jak šlo vše rychle,“ vypráví jeho maminka Michaela, která se svým manželem Oldřichem vychovává ještě dvouletého Jirku a šestiletého Oldíka.

Prvních sto dní po transplantaci je kritických, lékaři čekají, jak tělo na novou kostní dřeň zareaguje. Pacient musí dlouhodobě užívat imunosupresivní léky, které cíleně oslabují imunitu. S tím se pojí dodržování přísných hygienických podmínek. „Člověk si ani neuvědomí, co vše musí udělat pro sterilní prostředí. Museli jsme se odstěhovat do jiného bytu, protože ve starém byla plíseň, která se stala pro Tomáška velmi nebezpečnou. Nemáme záclony, závěsy ani koberce, které jsou potenciálními lapači prachu. Dokonce i květiny nejsou vhodné, máme je jen v ložnici, kam Tomášek nechodí. On sám má svůj pokojíček, který je hodně sterilní. Nesmí spát s nikým v pokoji, už jen kvůli možné nákaze běžnou virózou,“ vysvětluje Michaela.

V době hospitalizace byl v nemocnici čas s Tomáškem jeho táta, máma doma pečovala o sourozence, především Jiřík potřeboval mít maminku na blízku. „Odloučení bylo pro nás všechny těžké, jinak to ale nešlo. Situace pro nás byla a je psychicky i finančně náročná. Já měla příjem z rodičovské a můj muž musel dočasně přerušit zaměstnání,“ vypráví Michaela. V nemocnici rodině nabídli pomoc Dobrých andělů. Oba manželé se shodují: „Dobrým andělům jsme velmi vděčni, jsou pro nás jistotou v nejisté době.“

Tomášek má nyní za sebou kritické období po transplantaci a poslední krevní testy měly dobré výsledky. Nyní má před sebou necelý rok, kdy bude stále nutné dodržovat určitá omezení kvůli oslabené imunitě. Poté by se rodina měla postupně vrátit zpět do běžného života. Paní Michaela přiznává: „Těšíme se, až zase budeme řešit běžné dětské starosti.“