1. listopadu 2017 se paní Patricie, maminka tříleté Elišky, dozvěděla, že má nádor prsu. O své nemoci vypráví bez příkras - a díky tomu si můžete přečíst, jak vypadá rok s léčbou rakoviny.

Článek je součástí série na pokračování. Přečtěte si ostatní díly!

---

Čas utíkal a já se dostala do druhé poloviny léčby chemoterapií. Místo oranžového „koktejlu“ jsem tentokrát dostala naordinovány 4 bílé. Napoprvé mne to překvapilo - místo hodiny jsem měla v nemocnici strávit 3 hodiny. Bylo to hrozně dlouhé a já se nemohla oprostit od myšlenek na dceru, která nemůže být s maminkou.

Další šok z nové chemoterapie došel doma - místo toho, aby mi bylo zle, jako tomu bylo dřív, strašně mě bolely celé nohy. Problém byl i dojít si na záchod, tak hrozně to bolelo. Naštěstí i tyto 4 chemoterapie utekly celkem rychle a 24. května 2018 jsem dostala svůj poslední „koktejl“. Spadnul mi velký kámen ze srdce. Sestry na stacionáři, kam jsem na chemoterapie chodila, se se mnou loučily slovy: „Už vás tu nechceme nikdy vidět“ :-)

Další léčba?

V červnu jsem byla objednaná na vyšetření do pražské nemocnice Na Bulovce, kde jsem si měla dohodnout ozařování. Paní doktorka se ale nakonec dohodla s mým ošetřujícím onkologem, že je pro mne tato léčba zbytečná. 12. června mi tedy řekla, že jsem zdravá! Skvělou zprávu jsme doma všichni oslavili.

Čekalo mne ještě jedno čekání na důležité výsledky. Na konci června jsem šla na testy, které měly zjistit, zda je moje onemocnění geneticky podmíněno. Negativní výsledek jsem se dozvěděla o 3 měsíce později. Byla jsem šťastná, že jsem predispozici k této ošklivé nemoci nepředala svojí dceři.

I další kontroly byly v pořádku. Až v listopadu… Pan doktor mi nahmatal nějaký útvar pod klíční kostí. S největší pravděpodobností to vypadalo na metastáze a tudíž i další kolo chemoterapie. Objednal si mne za 3 měsíce na kontrolu a podle toho, zda by se útvar zvětšoval, začali bychom s léčbou. Doma jsem se z toho složila, brečela a brečela…. a hodně přemýšlela o smrti. Chemoterapie mi totiž dala psychicky zabrat a nevím, jak bych další zvládla. Navíc takto krátce po sobě.

Kamarádky, které se také léčily, se nemohly dívat, jak se trápím. Poslaly mi kontakt na docentku Tesařovou, která se zaměřuje právě na nás, mladé pacientky. Domluvila mi vyšetření na svém oddělení hned na příští týden. Šest lékařů se nakonec shodlo, že je to jen zvětšená uzlina, a že jsem i nadále zdravá. Tedy, doktoři neříkají „zdravá“, ale „v remisi“. Ale pro sebe a svou rodinu jsem zdravá.