Paní Lada žije v Chomutově společně se svým manželem Markem a dvanáctiletým synem Matýskem, který se potýká s těžkým kombinovaným postižením. S Dobrými anděly se rozhodla sdílet příběh své rodiny…

Náš příběh se začal psát před 13 lety, kdy jsem konečně otěhotněla. O miminko jsme se s manželem snažili dlouho. Byli jsme oba dva úspěšní ve svých profesích a souběžně studovali vysokou školu. K našemu štěstí nám chybělo jen miminko, které by dalo našemu žití další smysl. V červenci 2005 se nám narodil Matěj.

V porodnici bylo běžné, že všechna miminka plakala, ale když jim daly maminky mlíčko, většinou na chvíli utichla. Jen ten náš kluk nepřestával. V ten okamžik jsem začala tušit, že není něco v pořádku. Přes velké obtíže s kojením Matěj prospíval a rostl. Jen mi bylo divné, že leží v kolébce jako hadrová panenka, stále nedrží hlavičku, nenatahuje ruce k mámě a jeho pohled je nepřítomný. Po sérii vyšetření nám byla doporučena Vojtova metoda. Zatímco mé kolegyně z porodnice si užívaly mateřství a pily kávu v cukrárně s ratolestmi na klíně, já cvičila se synem 5x denně, jezdila po doktorech a doufala v zázrak.

Byla jsem jak zbavená smyslů, i přes negativní vyhlídky a téměř žádný efekt rehabilitací jsem to nevzdávala. A pak se to stalo! Matěj se v roce a půl začal plazit. Veškeré úsilí, které jsme do něj s manželem dali, mělo smysl a jeho pokrok nás nabil energií a silou do dalších let tvrdého boje s realitou.

Do jeho dvou let jsme stále neznali diagnózu a neměli odpovědi na naše otázky. Bude chodit? Bude mluvit? Bude jako ostatní děti? Až po návštěvě dalšího specializovaného neurologického oddělení v Thomayerově nemocnici v Praze jsme se ji dozvěděli. Na snímku z magnetické rezonance byl na Matýskově mozku patrný jen malý rozdíl oproti zdravému. Tenké vlákno, které spojuje obě hemisféry mozku je užší, než by mělo být. A závěr? Vrozená vývojová vada centrální nervové soustavy, septooptická dysplazie, epilepsie a hypotonie.

Chtělo se mi brečet. Nemohli jsme to vzdát. Od té doby jsem věděla, že náš život má jen jediný smysl. Naučit Matěje vše, co sám nedokáže! Od prvního okamžiku, kdy se nadechl, jsem byla jeho rukama, které neměly sílu cokoliv uchopit. Jeho nohama, na které se poprvé nestabilně postavil až ve 3 letech. Jeho očima, kterými začal vidět až s prvními brýlemi. Jeho ústy, když nedokázal říct, co ho trápí. Ve svých 13 letech Matěj dokáže chodit spíše s oporou a prohodí s námi i několik krátkých vět. Někomu se to může zdát strašné, ale pro nás je to zázrak, za který jsme s manželem vděčni.

Náš život se postupně začal trochu stabilizovat. S péčí nám začala pomáhat i asistentka ze služby Centra pro zdravotně postižené a seniory a já se vrátila do práce. Před pár lety se naše situace opět zamotala. Lékaři mi diagnostikovali rakovinu. Bohužel touto léčbou jsem ztratila energii – vše, co bylo pro mne doposud samozřejmé, je teď náročné. Je mi pouhých 44 let a jsem invalidní. Přišli jsme o významný příjem, kterým jsme mohli zajistit lepší život našemu synovi. Osud nás tentokrát nasměroval k Vám, Dobrým andělům. Z celého srdce děkujeme za Vaši štědrost!

Děkujeme, že pomáháte i této rodině!