Mé dítě má leukémii. Myslela jsem, že s touto informací se mi zboří svět, ale on se nezbořil. Jen přestavěl. Od základů.

Článek je součástí série na pokračování, další díly najdete zde.

Do ordinace přicházíme v dobré náladě. Paní doktorka Vojtovi odebere krev a pošle nás domů s tím, že si mám kolem třetí zavolat pro výsledky. Volat ale nemusím. Ve 14:30 zvoní telefon a mně je jasné, že něco není v pořádku. Krevní obraz je hodně špatný. Máme si sbalit nejnutnější věci a odjet co nejrychleji do nemocnice.

Ihned volám manželovi. Naštěstí může v práci skončit dřív. Musí totiž pohlídat Ondráška, zatímco já budu s Vojtíškem v nemocnici. Jsem nervózní, nicméně ještě pořád věřím, že je vše v pořádku. Trpělivě odpovídám na otázky paní doktorky, co Vojtíška bolí, na co je alergický, co nás přivedlo na kontrolu… Několikrát zaslechnu otázku, zda se mu více dělají modřiny, zda ho bolí hlavička a je unavený. Ano je. Jen ty modřiny nemá. Sestřička nás odvádí na pokoj a připravuje Vojtíška na další odběr krve. Je statečný a vůbec nepláče. Jen mě pořádně drží za ruku. Trpělivě čekáme na výsledky. Co přijde pak, se dá popsat jen stěží.  

Přichází paní doktorka se sestřičkou a já vím, že je zle. Hodně zle. Diagnóza zní leukémie. Dál už mám problém poslouchat. V hlavě mi zní slova jako: chemoterapie, dárce kostní dřeně a smrt. Nejraději bych se složila, ale nemůžu. Vojtíšek sedí vedle mě a vystrašeně se na mě dívá. Paní doktorka mi dá potřebnou chvíli na vzpamatování a já se snažím vzchopit.

Naštěstí je Vojtíšek ještě malý, a tak nevnímá plný rozsah toho, co se právě děje. Samozřejmě cítí, že něco není v pořádku, ale jakmile mu navrhnu, že si zahrajeme hru, nadšeně souhlasí. Nejsem schopná s nikým mluvit, jen co chvilku odběhnu do koupelny, kde se alespoň na pár vteřin zhroutím, abych se pak zase sebrala a šla zpátky za Vojtíškem. Manželovi jen napíšu, volat mu nedokážu. Vím, že musím zůstat silná, a tak se opravdu snažím.

---

O autorce

Paní Lucie žije se svým manželem Pavlem a dvěma syny Vojtou (6) a Ondrou (4) v Ostravě. Před dvěma roky se začal Vojtíšek léčit s leukémií, většinu času trávil v nemocnici a paní Lucie s ním. Aby mladší Ondrášek nezůstal doma sám, přerušil pan Pavel svou práci ekonoma a ze dne na den se stal mužem v domácnosti. Jeho žena Lucie o sobě říká, že je životní optimistka. A je tomu opravdu tak. Aby dodala odvahu rodinám, které procházejí podobnou životní zkušeností, začala psát vlastní blog. Z jejích příspěvků vychází i náš příběh na pokračování. Jsme moc rádi, že se o její upřímné vyprávění a zejména nezdolnou víru v dobrý konec můžeme podělit s vámi.