Doc. MUDr. Petra Tesařová, CSc., je onkoložkou působící na Onkologické klinice 1. lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Ve své praxi se zaměřuje zejména na nádory prsu. Její ordinací prošlo množství pacientek, kterým doporučila pomoc Dobrých andělů. Jsme velmi rádi, že si našla čas na rozhovor, díky kterému Vám můžeme zase o něco více přiblížit, s čím se dennodenně potýkají rodiny, jimž Dobří andělé pomáhají.

Paní docentko, ve svém profesním životě se věnujete mnoha oblastem. Tou nejhlavnější je karcinom prsu a možnosti jeho léčby. 47 % nemocných rodičů, kterým pomáhají Dobří andělé, se potýká právě s touto diagnózou. Vyskytuje se v dnešní době rakovina prsu více u mladších ročníků než dříve?

Incidence karcinomu stále roste, ročně se v České republice diagnostikuje už skoro 8 tisíc nových případů, nárůst se týká všech věkových skupin. Ženy ale mají děti významně později, než to bylo před pětadvaceti lety, takže častěji řešíme souběh karcinomu prsu a přítomnost malých dětí v rodině, těhotenství nebo kojení.

Jana Draxlerová, ředitelka pacientského sdružení Mamma HELP, nám vyprávěla, že mnoho českých žen s diagnózou rakoviny prsu se snaží být dlouho statečné. Svou rodinu „zatěžují“ smutkem a fyzickou vyčerpaností co nejméně. Později však přijde chvíle, kdy ženě síla dojde a rodina není na takovou změnu připravena. Setkáváte se s tím u Vašich pacientek také?

Ano, je to pravda. Většina pacientek se dlouho snaží, aby ani děti ani manžel nepocítili, že kvůli nemoci nezvládají všechny svoje dosavadní povinnosti. Pokud rodina včas nerozpozná, že je třeba maminku a manželku trochu šetřit, může to najednou být velký problém.

Jak by se podle Vás měl zapojit do celého průběhu léčby manžel či partner nemocné ženy?

Rodina by měla kontaktovat ošetřujícího lékaře třeba tak, že své nemocné blízké doprovodí k lékaři a dozví se tak podrobnosti o jejich stavu i plánované léčbě. U karcinomu prsu je zavádějící, že na většině pacientek není nijak zásadně vidět, že jsou třeba i velmi vážně nemocné. Příbuzní podceňují nebezpečnost jejich nemoci a pak si často stěžují, že nedostali dost přesné informace o jejich stavu. Lékař ale většinou nemůže aktivně vyhledávat blízké svých pacientek, aby je upozornil na vážnost nemoci jejich manželky, matky nebo dcery.

Jak dalece bychom měli být k dětem otevření, pokud se jedná o vážnou nemoc rodiče?

Závažná nemoc matky poznamená celou rodinu a děti by měly být ušetřené traumatizujících zážitků. Nicméně nemluvit o nemoci matky není dobré řešení, protože děti jsou citlivé a pochopí, že se něco děje a jeho obavy mohou být horší, než kdyby mu situaci rodiče šetrně vysvětlili. Zapojení dítěte do procesu léčby může znamenat upevnění jeho vztahu s rodiči, pocit důvěry, partnerství, zodpovědnosti. Pokud se nemoc nevyvíjí příznivě, dítě lépe pochopí, co s děje, než když se z nevědomosti postaví náhle před hotovou věc. Pokud se rodiče necítí na to zvládnout celou situaci sami, je vhodné vyhledat pomoc psychologa, pacientské organizace, nebo využít některé materiály, které přístupnou a srozumitelnou formou informují dítě obecně o tom, jakou nemocí maminka trpí a jak vypadá její léčba, proč je unavená, nemá vlasy a tak podobně.

Představme si modelový příklad čtyřčlenné rodiny – manželé a dvě děti. Ze dne na den ženě diagnostikují rakovinu prsu, jakými způsoby lze této rodině pomoci / podpořit je v těžké situaci?

Každá rodina potřebuje něco jiného, někde najednou chybí příjem nemocné a pomohou peníze, někde otřese nemoc vztahem rodičů a je potřeba podpořit psychologicky jak matku, tak i děti, jiná rodina nemá prarodiče nebo jiné příbuzné a potřebuje spíš technickou pomoc, vodit děti do školky, školy, hlídat je v době, kdy je žena u lékaře.

Jak si stojíme s léčbou rakoviny prsu v České republice ve srovnání s jinými zeměmi? Jakým způsobem probíhá spolupráce v rámci inovace léčby?

Terapie zhoubných nemocí je podle všech objektivních parametrů v České republice na evropské úrovni. Karcinom prsu je vlastně šťastná diagnóza, protože přes rostoucí počet nemocných, úmrtnost na ni klesá a dnes zabíjí zhruba čtvrtinu pacientek s tímto onemocněním. Bohužel ale platí pravidlo, že u mladších nemocných se nádor diagnostikuje jako relativně vzácná diagnóza v pokročilejších fázích a je většinou agresivnější, takže počet mladých nemocných žen, které nad nádorem nezvítězí, je vyšší, než průměr. To, co v poslední době začíná pokulhávat, je rychlost zavádění nových léčebných možnosti do terapie nemocných s karcinomem prsu. V sousedních zemích už pacientky dávno dostávají moderní terapii prodlužující jejich život, zatímco u nás na ni stále čekají.

Máte pocit, že v dnešní době se o sebe lidé starají lépe? Stravují se zdravěji, provádí samovyšetření prsu, chodí na preventivní prohlídky?

Ano, mám pocit, že generace mých dětí, třicátníků a dvacátníků, má daleko zodpovědnější přístup ke svému zdraví. To je pro onkologa velká naděje.

Co Vás vedlo k rozhodnutí studovat medicínu a stát se onkoložkou? Přeci jen se jedná o těžké téma.

Moji rodiče nás vychovávali k soucitu a pomoci potřebným. Chtěla jsem se věnovat nějaké pomáhající profesi. Začínala jsem jako internistka s tím, že budu pokračovat ve vzdělávání směrem k onkologii. Mám také atestaci z hematologie, která je pro onkologii blízký obor. Nikdy jsem nelitovala. Na maturitní šerpě jsme měli nápis „Per aspera ad astra“ (pozn. DA: „Trnitou cestou ke hvězdám“) Tím trním se už dlouho a snad i statečně prodírám, tak věřím, že jednou uvidím i ty hvězdy.

Dokážete si držet odstup od životních příběhů svých pacientů?

Míra odstupu je delikátní otázka. Já dnes léčím pacientky ve věku mých dětí. Musím se o ně starat s veškerou empatii, protože vztah lékař a pacient, pokud má fungovat, musí být založený na důvěře. Zároveň velmi soucítím s jejich rodiči, protože vím, že každý z nich by nabídl svůj život i zdraví výměnou za zdraví a život svého dítěte. Snažím se pro své pacienty udělat všechno, co můžu, ale vím, že moje možnosti jsou limitované, takže s pokorou akceptuji, i když mne to nepřestává trápit, že neumím všechny zachránit. Nebráním se ani smutku ani slzám, to je lidské, a myslím, že to je lepší varianta než vyhoření, které onkology velmi ohrožuje a následně pak poškozuje i jejich pacienty.

Pravidelně se věnujete výuce mediků. Jaký je zájem o onkologii u mladších ročníků? Vnímáte mezi studenty větší zájem o práci v zahraničí?

Přednáším a hodně zkouším, a každý rok se v ročníku objeví dva až tři studenti, které onkologie oslovila. České zdravotnictví je, jak jistě víte, ve velké personální krizi. Řada z mladých absolventů řeší tuto situaci odchodem do ciziny, i když původně měli velký zájem doma zůstat a věnovat se klinické medicíně. U mnoha z nich není hlavní motivací zásadní rozdíl ve výši mzdy, ale právě velmi neuspokojivé podmínky i pracovní perspektiva. Pokud se situace zásadně nezmění, může být do budoucna péče o nemocné, a to nejen v onkologii, zásadně ohrožená.