Onkologické onemocnění zasahuje nejen pacienta, ale i celou jeho rodinu. Jeho dopad nebývá pouze psychický, ale často i finanční. Utáhnout rodinný rozpočet z jednoho platu není snadné. O tom, jak se celá situace dá řešit, jsme si povídali s panem Danielem, který s manželkou Ludmilou a desetiletým synem Tondou žije v Praze. Starší dcera, dvacetiletá Linda, je již samostatná.

Jaká byla Vaše první reakce, když Vám lékaři sdělili diagnózu Non-Hodkinova lymfomu?

Jelikož jsem měl velmi agresivní druh lymfomu, který se šířil opravdu rychle, tak se z mých 105 kg stalo 75 kg, takže si asi dokážete představit, jak jsem vypadal. A k tomu ta bolest. Lymfom už byl ve 4. stádiu, když jsem se dozvěděl diagnózu. Kupodivu jsem se nezhroutil, byl jsem spíše šťastný, že lékaři už konečně vědí, co se mnou je. Paní doktorka mě ujistila, že s léčbou mají dobré zkušenosti. V tu chvíli jsem si moc přál, aby to už přestalo bolet. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že by to dopadlo špatně, a věřil jsem, že mi lékaři v Motole pomůžou, což se opravdu stalo. Jsem jim za to nesmírně vděčný.

Vaše léčba probíhala zhruba rok, co vše to zahrnovalo a jak často jste byl hospitalizován?

Léčba začala v prosinci roku 2016, to jsem nastoupil do nemocnice, ve které jsem byl 10 dní. Lékaři rozhodli o osmi cyklech chemoterapie, biologické léčby a cílené chemoterapie, která mi byla aplikována do míchy. Vždy po 21 dnech jsem si šel na jeden den lehnout do nemocnice, kde mi dávali léčbu. Po třech cyklech jsem byl poslán na kontrolní PET/CT. Ukázalo se, že léčba úžasně zabírá a byly mi “odpuštěny” dva cykly chemoterapie i cílené chemoterapie. Pouze u biologické léčby zůstalo 8 cyklů.

Jak Vaše onemocnění a náročnou léčbu zvládal Váš syn Toník?

Syn netušil, o jak vážnou nemoc se jedná, ale viděl, že tátovi není dobře. Pořád se chtěl mazlit a pusinkoval mě.

Dnes máte již více než rok po ukončení léčby, s jejími následky se ale potýkáte dosud. Co je pro Vás nejvíce limitující v běžném životě?

Jsem stále dost unavený, asi nejvíce limitující je hodně silné brnění končetin, prakticky jsem ztratil cit v nohách. Během léčby mi zjistili cukrovku 2. typu a problémy s játry. Naštěstí vidím, že se vše pomalu lepší. Je to běh na dlouhou trať.

Kvůli nemoci jste musel opustit své povolání malíře pokojů a nastoupit na nemocenskou. Vaše rodina se rázem ocitla závislá na příjmu manželky. Jak dlouho jste zvažovali, zda požádáte Dobré anděly o pomoc?

Zvažovali jsme to přibližně půl roku, pořád nám to bylo “hloupé“. Ale jelikož bydlíme v pronájmu a naše finanční situace byla špatná, nakonec jsme se na Dobré anděly obrátili.

S čím vším Vám Dobří andělé pomáhají?

Protože jsem stále doma a nemůžu pracovat – jsem v invalidním důchodu, je pro nás pomoc od Dobrých andělů ohromné přilepšení. Mohu si dovolit koupit vitamínové doplňky, zdravou stravu, vzít syna na zmrzlinu. Odpadl mi díky nim obrovský stres z naší finanční situace. Tímto bych chtěl všem Dobrým andělům opravdu hrozně moc poděkovat.

Mezi Vaše koníčky patří fotbal a kulečník. Uchoval jste si je i v průběhu léčby, nebo jste objevil nějaké nové?

Na fotbal už se dívám pouze v televizi. Začal jsem chodit na dlouhé procházky se psem, občas si sednu na lavičku a pozoruji dění kolem. Čtu knihy od Stephena Kinga, snažím se učit anglicky, a také jsem začal trochu cvičit. Zjistil jsem, že nemoc mi nejen dost vzala, ale i hodně dala. Přestal jsem se zbytečně stresovat blbostmi, jsem klidný, vyrovnaný a vděčný za každé nové ráno.