„To, co děláte pro nás všechny, je nádherné a nebýt vaší pomoci, spousta rodin by to nezvládla. Máte můj velký obdiv a nejde vyjádřit slovy, jak moc si pomoci od vás vážíme,“ píše paní Lucie, která se stará o sedmnáctiletého Dominika, který se potýká s kombinovaným postižením. Podělila se s námi o celý příběh své rodiny.

Dominiček se narodil v roce 2001 jako zdravé dítě. V 10 měsících utrpěl vážný úraz a od té doby jsme znali jen nemocnice, pípání přístrojů, strach, beznaděj, bolest… První boj o jeho život byl hodně těžký. Lékaři nedávali Domískovi skoro žádné procento na přežití. Ale náš velký bojovník to nevzdával, bojoval ze všech sil, aby se mohl opět vrátit domů za všemi, kteří na něho čekali s láskou a modlili se za něj. Po dobu několika měsíců, co byl Dominiček na ARO ve Fakultní nemocnici Ostrava Poruba jsem mu stála denně po boku.

Každý den jsem slýchávala špatné zprávy lékařů, každý den jsem strachy otevírala dveře oddělení, kde byl Dominiček, jaké zprávy mě dnes čekají a zda celou noc, kdy jsem tam nebyla, zvládl. Tohle utrpení skončilo po třech měsících, kdy Dominička pomalu odpojovali od přístrojů, kdy se ze dne na den jako zázrakem jeho tělíčko vzchopilo a začalo z posledních sil bojovat a život si opravdu vybojoval.

Byli jsme přeloženi na běžné oddělení a tam jsem Dominika učila vše od samého začátku, chodit, mluvit, jíst… Hodně jsme cvičili a snažili se vše dohnat, aby se mohl zařadit mezi zdravé děti. Bylo to hodně těžké jak fyzicky, tak psychicky, ale nebyl čas na nářky, museli jsme zatnout zuby a bojovat pořád dál. Dominiček celou dobu prospíval, dohnal své vrstevníky a dělal vše, co dělají jiné děti v jeho věku až do doby, než lékaři přišli na to, že má Dominiček kvůli tomu, že byl dlouho na vysokých dávkách léků, poškozená játra. V roce 2007 musel podstoupit čtyřnásobnou transplantaci jater v Německu. Během 3. a 4. transplantace byl Dominičkův stav velmi kritický a lékaři museli Dominička několikrát resuscitovat, což na něm zanechalo trvalé následky. Dominiček zůstal upoutaný na lůžko, nemluvil, nijak na mě nereagoval, byl naprosto odkázaný na moji péči.

Po návratu z Německa nám začal kolotoč rehabilitací, shánění pomůcek. Absolutně jsem nevěděla, co je všechno potřeba. Sbírala jsem informace od rodičů, kteří mají rovněž postižené děti, a čerpala jsem vše od nich. Musela jsem zajistit Dominičkovi rehabilitace, myslela jsem si, že je vše jednoduché, ale nebylo. Pomalu jsem proplouvala a vyzkoušela jsem si, jak těžké je získat jakoukoliv pomůcku.

Po několika letech od transplantací je na Dominičkovi vidět velký pokrok. Začíná daleko lépe reagovat na podněty a neustále se na mě krásně směje. Dokáže už i vyjádřit bolest, nebo když se mu něco nelíbí. Je to prostě můj statečný a velký bojovník. I přes tento pro mě velký pokrok stále Dominiček nechodí, nemluví, ani sám nepřijímá potravu. Je tedy pořád odkázaný na mou nepřetržitou péči. Bohužel jsme byli během delších hospitalizací a kvůli problému s tlakem a s nízkou saturací kyslíku nuceni dočasně přerušit rehabilitace. Následkem toho se u Dominička projevila skolióza.

Kromě Dominička mám ještě dceru Markétku, která s námi již nežije. Naše náklady jsou vysoké, bydlíme v prostorném pronajatém bytě, protože to Dominičkův stav vyžaduje, je upoután na vozík. O výdajích s léčbou ani nemluvím, každý měsíc kupuji mnoho pomůcek a doplácím rehabilitace a případné lázeňské pobyty. Můj syn je na mě plně závislý. Již dlouho nám pomáhají s hrazením výdajů také Dobří andělé. Jsme za to velmi vděčni. Děkujeme těm, kterým není lhostejný život druhých, těch, kteří neměli takové štěstí jako jiní zdraví lidé a musí za to, co je pro nás úplně běžná věc (chůze, řeč, zdraví), bojovat každý den a hlavně v tomto boji vytrvat.

My se nikdy nevzdáme, to vím!