Mé dítě má leukémii. Myslela jsem, že s touto informací se mi zboří svět, ale on se nezbořil. Jen přestavěl. Od základů.

Článek je součástí série na pokračování, další díly najdete zde.

Podzim 2016

První dva týdny léčby jsou opravdu nejnáročnější. Vojtíšek dostává chemoterapii nejprve v tabletkách a následně i v infuzích. Léky ovlivňují jeho náladu a chuť k jídlu. Začíná mít pořád hlad. Ráno jsme první u snídaně a za hodinku už se mě ptá, kdy bude oběd. Manžel nám nestačí dovážet zásoby šunky a párků.

Pro mě jsou nejtěžší večery, kdy musím podepisovat informované souhlasy rodičů. Před spaním na mě pokaždé čeká štos věru ne moc pozitivních papírů. Přes den je číst nechci, protože vím, že se vždycky rozbrečím. Nakonec papíry jen proletím očima. Nechci znát vedlejší účinky léčby ani to, co všechno se může pokazit.

Po zhruba dvou týdnech se situace trošku uklidňuje. Začínáme brát věci tak, jak jsou. Vojtíšek už nemusí být nonstop napojený na infuzi a může jít do herničky. Je štěstím bez sebe. Znovu objevuje puzzle, hraje si s kuchyňkou a vaří mi spousty různých jídel.

V nemocnici nás dvakrát týdně navštěvují zdravotní klauni a ti nám vždycky zlepší náladu. Pravidelně ve středu přichází i sestřička „Žirafa“, s dětmi si hraje s námi dospělými povídá. Jsou to příjemná odpoledne. Když večer v nemocnici zavládne klid, začne Vojtíšek prozkoumávat chodbu. Tajně nakukuje do sesterny a pozoruje, co sestřičky dělají. Je to můj malý agent :-)

Všichni lékaři a hlavně sestřičky na oddělení nám hodně pomáhají. Jsou prostě úžasní. Uklidňují mě, dodávají mi odvahu, smějí se na Vojtíška, povídají si s námi. Dělají vše, co je v jejich silách, aby nám trošku ulevili a zpříjemnili pobyt v nemocnici.

---

O autorce

Paní Lucie žije se svým manželem Pavlem a dvěma syny Vojtou (6) a Ondrou (4) v Ostravě. Před dvěma roky se začal Vojtíšek léčit s leukémií, většinu času trávil v nemocnici a paní Lucie s ním. Aby mladší Ondrášek nezůstal doma sám, přerušil pan Pavel svou práci ekonoma a ze dne na den se stal mužem v domácnosti. Jeho žena Lucie o sobě říká, že je životní optimistka. A je tomu opravdu tak. Aby dodala odvahu rodinám, které procházejí podobnou životní zkušeností, začala psát vlastní blog. Z jejích příspěvků vychází i náš příběh na pokračování. Jsme moc rádi, že se o její upřímné vyprávění a zejména nezdolnou víru v dobrý konec můžeme podělit s vámi.