Mé dítě má leukémii. Myslela jsem, že s touto informací se mi zboří svět, ale on se nezbořil. Jen přestavěl. Od základů.

Článek je součástí série na pokračování, další díly najdete zde.

Jaro 2017

Vojtíšek nastoupil závěrečnou část intenzivní léčby. Od posledního pětidenního pobytu v nemocnici uplynul už celý měsíc. Prvních čtrnáct dní měl pauzu. Byly to moc hezké dva týdny. Vojta byl v dobré formě. Nebral téměř žádné léky, byl doma a měl plno síly. Moc rádi jsme toho využili a chodili na procházky a menší výlety po okolí.

Pak začal Vojtíšek brát doma léky a asi po třech dnech přišel opravdu nečekaný zvrat. Najednou prostě lehl a nechtěl a ani nemohl vstát. Hodně si stěžoval na bolest hlavy. Celý den jen polehával, protože pouze v této poloze ho hlava nebolela. Nesedal si ani k jídlu. Byla to pro všechny obrovská změna. Věděli jsme, že tato část léčby je pro děti hodně náročná, nicméně jsme nečekali, že to přijde tak rychle.

Bolest hlavy naštěstí po třech dnech ustoupila. Vojtu ale přepadl obrovský hlad a chutě k jídlu. Vlastně se opakuje to, co jsme zažívali první měsíc léčby. Vojta je první u snídaně, po půl hodině se ptá, kdy bude svačina, mezitím plánuje, co budu vařit k večeři. Neustále by jen jedl… Anebo o jídle alespoň mluvil. Dokonce tvrdí, že až vyroste, bude z něj kuchař. K jeho vlčímu hladu se také přidaly dost výrazné výkyvy nálad. Chvílemi je klidný, usmívá se, objímá s Ondráškem a vzápětí na něj křičí a vlastně neví, co chce.

Když je hezky, vyrážíme na krátké procházky. Vojtíška ale vozím v kočárku, na chození nemá dost síly. Ještě nás čeká kus cesty a jsme už všichni hodně unavení, psychicky i fyzicky… Věříme ale, že to společnými silami zvládneme.

---

O autorce

Paní Lucie žije se svým manželem Pavlem a dvěma syny Vojtou (6) a Ondrou (4) v Ostravě. Před dvěma roky se začal Vojtíšek léčit s leukémií, většinu času trávil v nemocnici a paní Lucie s ním. Aby mladší Ondrášek nezůstal doma sám, přerušil pan Pavel svou práci ekonoma a ze dne na den se stal mužem v domácnosti. Jeho žena Lucie o sobě říká, že je životní optimistka. A je tomu opravdu tak. Aby dodala odvahu rodinám, které procházejí podobnou životní zkušeností, začala psát vlastní blog. Z jejích příspěvků vychází i náš příběh na pokračování. Jsme moc rádi, že se o její upřímné vyprávění a zejména nezdolnou víru v dobrý konec můžeme podělit s vámi.