Paní Petra s manželem a dvěma dětmi bydlí v řadovém domku v Liberci. Život této sympatické rodiny se před dvěma lety změnil v momentu, kdy si Petra nahmatala v prsu bulku a lékaři jí diagnostikovali rakovinu prsu. Léčbou prošla úspěšně a nyní své zkušenosti sdílí s ostatními.

Petro, s onkologickým onemocněním jste se poprvé setkala u své maminky. Jaké byly Vaše první pocity poté, co Vám lékaři sdělili diagnózu?

Musím se přiznat, že sdělení diagnózy mojí maminky bylo plíživé a nejasné, jako bych vůbec nechtěla, aby se ke mně dostalo. Byla jsem čerstvě vdaná a měla pocit, že vše co je přede mnou bude jenom pěkné, veselé a hlavně bezproblémové. Jaké bylo mé procitnutí, když jsem kvůli nemoci, která bohužel u maminky byla odhalena pozdě, zjistila, že život tak jednoduchý prostě není. Mamka byla na informace o svém zdravotním stavu skoupá a doteď mám pocit, že mi nikdy vlastně pořádně neřekla, jak vážný její stav již od začátku byl. A já to vlastně ani nechtěla vědět! Všichni v rodině jsme se snažili fungovat dál v normálních kolejích, společně jsme trávili víkendy na chatě a tím jí možná pomohli nejvíce. Ona zase věděla, že dříve či později přijde na svět miminko a nechtěla, abych byla ve stresu. Stres přišel po třech letech léčby, kdy už byl její stav velmi vážný. Doteď věřím, že to byl právě ten malý človíček, který prodloužil její život o další 3 roky.

Během léčby jste se stále snažila částečně pracovat. Bylo to z obavy o finanční zabezpečení rodiny nebo jste měla ještě jinou motivaci?

Prvotní motivace nebyla ani trochu finanční. Nechtěla jsem ztratit kontakt se světem, se svým oborem a nakonec ani s každodenními povinnostmi. A právě to mne nakonec povzbudilo nejvíce! Že jsem ráno musela vstát, nasadit paruku, upravit se a v rámci možností zvládnout alespoň pár úkolů. Od začátku jsem byla se svou nemocí vůči okolnímu světu otevřená a mluvila o ní. Kdo chtěl, poslouchal, kdo nechtěl, utekl. Čas na černé myšlenky opravdu nebyl a malý finanční přínos byl pozitivní jak pro moji rodinu, tak pro mou psychiku.

S manželem vychováváte dvě děti, Zuzku (12) a Jirku (19). Ani jeden z nich v době Vašeho léčení ještě nebyl zcela samostatný. Co vše nemoc ve Vašem rodinném životě ovlivnila?

Upevnila především vztahy. Z každého člena rodiny se stala samostatná jednotka, která se s mojí nemocí musela vypořádat sama. I oni měli jistě své obavy, představy a možná i černé sny, ale nikdy jsme je společně příliš nerozebírali a nedali jsme úplně průchod emocím. Řeč byla spíše o faktech, dalším postupu léčby a informacích. Všichni pomáhali především tím, že zvládali své povinnosti.  Ač by pro mne udělali cokoliv, tak pochopili, že se životními situacemi tohoto typu se musí vypořádat a bojovat především každý sám. A to je myslím i přínosem do jejich života. Nikdo neví, co mé děti vzhledem k pozitivnímu genetickému zatížení rodu čeká. Doufám, že jenom to dobré, ale pokud přijde nesnáz tohoto typu, tak mé děti již vědí, že se dá zvládnout! Okolí, rodina a Dobří andělé jsou podporou a vytvářejí svým pozitivním přístupem jakousi ochrannou bublinu okolo toho, kdo to potřebuje.

Během náročné aktivní fáze léčby jste podstoupila několik operací, chemoterapii i ozařování. Jsou nějaká omezení, která pociťujete dodnes?

Ano, léčba byla náročná a musím vznést obdiv ke starším lidem, kteří absolvovali něco podobného. Mé tělo bylo ještě relativně mladé a poměrně rychle se s léčbou vypořádalo, i tak jsem ale zaznamenala úbytek na váze nebo třeba mykózu na nehtech, která se mne drží doteď. Vlasy i řasy mi naštěstí narostly dobře, ale obočí ne, tomu se nějak nechce. Největší problémy jsou samozřejmě s rukou na postižené straně, která otéká, bolí, hlásí se při změnách počasí a podpaží je necitlivé. Prs je bohužel operací a ozařováním také zdeformovaný a oteklý. Nikdy už nebude vše jako dřív, ale přeji si, aby vše zůstalo alespoň ve fázi, která je nyní. Další ataku nemoci by tělo již snášelo jistě hůř. Pozitivním přínosem po skončení léčby pro mne bylo ještě objevení jógy a jejího pozitivního vlivu na tělo i duši.

Snažíte se být inspirací kamarádkám, aby si zašly na preventivní prohlídku, co Vás k takto otevřenému sdílení přimělo?

Byly to dvě zkušenosti - jedna s maminkou, která na nemoc přišla pozdě a boj s ní nevyhrála. Druhá ta moje, když jsem si bulku v prsu našla samovyšetřením, nemarnila jsem čas a během dvou dnů navštívila lékaře, podstoupila vyšetření na mamografu a čekala na výsledky biopsie. Musím říci, že stále s pozitivním přístupem, že vše bude v pořádku. Jenomže nebylo. Léčbu jsem začala do měsíce od první chvíle, kdy jsem nádor nahmatala. Za tuto dobu jednou tolik zvětšil svůj objem, byl velmi agresivní. Byla to hra o čas. Proto svým kamarádkám, které jsou většinou ve věku 40 - 50 let, doporučuji samovyšetření a preventivní prohlídky, na vše se ptát, nad ničím nemávnout rukou. Raději mít pochybnosti a slyšet negativní výsledek, než lékařova slova, že už je pozdě.

Dobří andělé s Vámi byli skoro po celou dobu Vaší léčby, s čím vším Vaší rodině pomáhali?

Za finanční příspěvky, se kterými mohla naše rodina počítat, všem Dobrým andělům velice děkuji! V dnešní hektické době je velmi cenné nejenom to, že zašlou finanční obnos, ale především pozornost, kterou nám nemocným věnují. Díky finančním příspěvkům jsme si mimo jiné pořídili i pejska, který mne zahříval, když jsem nemohla ani vstát z postele, a který mě vesele doprovázel na procházkách, když už jsem vstát mohla. Doprovází mne doteď, protože pohyb je při rekonvalescenci opravdu velmi důležitý. Bylo mi i příjemné vyplňovat každého půl roku potřebné dotazníky a psát o dalším vývoji zdravotního stavu, rodině, apod. Bylo velmi milé, když mi potom přišla od jednoho z mých Dobrých andělů na e-mail třeba jenom krátká, ale zato osobní zpráva, určená jenom pro mne - že mi drží palce, obdivuje můj přístup, věří v uzdravení! V tu chvíli jsem cítila opravdu velkou sílu a hlavně chuť všechno zvládnout! Děkuji Vám všem.