Paní Eva žije společně se svým manželem a synem Vojtíškem na Novojičínsku. Když se Vojtík narodil, nic nenasvědčovalo tomu, že by se neměl vyvíjet jako každé jiné miminko. A také tomu tak bylo. Jenže když mu byly 2 roky, jeho vývoj se zastavil a dokonce se začal o něco zhoršovat. Po sérii vyšetření u něj lékaři diagnostikovali metabolické onemocnění zvané Hutnerova nemoc. Jeho příběh jsme Vám již přinesli v loňském roce, stejně jako nahlédnutí na „běžný“ život rodiny z pera paní Evy.

Dnes se k této humorné lince s troškou nadsázky vracíme a přinášíme vyprávění „prevíta“ Vojtíška tak, jak jej jeho maminka vidí :)

---

Jmenuji se Vojta, mám šest let, vlastně 6 let a skoro 7 měsíců, abych se vyjádřil přesně, a jsem Hunter. Na začátek bych chtěl velmi důrazně upozornit, že vše co dělám, dělám s velkým rozmyslem, pečlivě a s velkým nasazením. Nesnáším totiž polovičatou práci.

Ve stejném duchu jsem si proto i vybral svoje rodiče. Hlavně teda mamku. Ano, uznávám, není dokonalá, ale která ženská je, že? Ale v mých hlavních požadavcích uspěla a splňuje má očekávání. Oblíká mě – ať má radost, tak do toho jí nekecám a nechávám v jí v tomto ohledu volnou ruku. Přebaluje mě – to jsem si ji vycvičil, zvládá dávat plínku v leže i na stojáka. Většinou mě krmí – jako to bych zvládnul i sám, ale když mě někdo krmí, je to mnohem pohodlnější, tak proč toho nevyužít. Nemusím ji ani moc přemlouvat. Vypracoval jsem svůj styl jídla tak dokonale, že s lžičkou stačí balancovat, a nabrané jídlo z ní padá samo, při troše šikovnosti padá nejen na stůl, ale i na mě nebo dokonce na zem. Stačí to udělat třikrát a mamka uzná, že bude výhodnější mě nakrmit. Pravda ale je, že jsem tuto praktiku musel dlouho cvičit a trénovat, abych ji takto dovedl k dokonalosti. Vaří mi samá dobrá jídla, nejraději mám ty podivné hady s oranžovou omáčkou, ty umí fakt dobře. Nejsem šťoura, tak sním skoro všechno. No, prostě je hodně tvárná, tak jsem si z ní svým cíleným působením vytvořil skoro ideální ženskou.

Kdo teda se mi trochu vymknul je taťka. Tak nechápavého člověka jste v životě neviděli. Tak hlavně – absolutně nepochopil, že maminku jsem si našel já a že je teda moje! Někdy má tendence, teda hlavně když si myslí, že se nedívám, ji pusinkovat. Ale na to teda mám šestý smysl a hned to musím uvést na pravou míru a musím ho odstrčit. Jenže nejhorší je, že mamku si musím hlídat i v noci. Nejlepší metoda je ležet mezi nimi a tak 4-5 za noc zkontrolovat, jestli jsou oba na svých místech. Člověk nikdy neví a kontrola je důležitá. Pokud se mi něco nezdá, tak si raději mamku odvedu do pokojíčku, tam je jistota, že mi neuteče, protože vždycky když se pohne, tak se vzbudím a dávám pozor, aby se jí něco nestalo.

Dále taťka nechápe, že když mám pomoct krtečkovi v boji s orlem, tak se do té televize snad musím dostat… A jak jinak, než že se tam protluču. Skoro už jsem tam a on mi to vypne a ještě mi to rozmlouvá zvýšeným hlasem, což teda nevím proč, když slyším dobře :-) Mamka na něho vždycky vrhne divný pohled, který si nacvičila v práci a taťka pak vyměkne. No, řeknu vám, že nebýt to moje mamka a nevědět, že je hodná, tak bych se toho pohledu skoro bál.

Taky nechápe, že mám v puse zabudován čtecí čip, takže musím všechno pro dekódování projet zuby. Jak jinak si mám asi přečíst esemesky z mobilu?

Ale já vím po kom to má. Babička je nechápavá skoro stejně jako on. Pořád by pro mě chtěla nějakou změnu. Jako jo, já proti změnám nic nemám, ale copak je bezpečné chodit na místa, která neznáme? Proto já radši chodím cestou, kterou znám, ale ona ne. To se s ní někdy i musím prát. Jak jinak jí mám vysvětlit, že na neznámých místech by nás mohli přepadnout? Kdo by ji, slabou ženu, ochránil? A co pak já…

To druhá babička je jiné kafe, tu jsem si naprosto dokonale ochočil. Ta by za mě skoro i dýchala. Učí mě skákat na gauči, dává mi dobrotky a dokonce když mě bolelo ucho, tak brečela se mnou. Teda ona brečela a já jsem brečel s ní, aby to nebylo blbé, jsem přeci gentleman.

Jinak teda musím říct, že velcí lidi dělají některé věci dost divně. Třeba děda vůbec nechtěl pochopit, že jsem mu chtěl pomoct účelněji uspořádat klávesnici na notebooku. Stačil jsem ale pouze hbitě vyloupnout dvě tlačítka a už to se nesetkalo s porozuměním. Naštěstí mě ale babička bránila vlastním tělem.

Nebo taky nechápu, proč je skříňka na sladkosti zamčená. Kdyby ji nechali otevřenou, tak by si přeci usnadnili tolik práce. Já bych se obsluhoval sám a oni by pořád nemuseli vstávat a chodit ji otvírat…

Uspořádání věcí v bytě je taky proti mým představám. Každý den upozorňuji na neúčelné uspořádání přenášením předmětům, které jsou dle mého skromného názoru špatně umístěny. Nemůžu je přesvědčit o správnosti mého mínění, protože za chvíli je zase jeden z nich vrátí zpátky na původní místo. Holt boj s větrnými mlýny.

Mohl bych uvést plno dalších příkladů, ale to bychom tady byli dlouho. Připomenu jen historku z nemocnice. Sestřičky mi chtěly strčit do ruky nějakou hadičku, tak jsem jim jasně říkal, že s tím zásadně nesouhlasím. Moje bibibibibibibibibi s kadencí dobře fungujícího kalašnikova bylo slyšet po celé chodbě. Mamka se ptala, jestli to má přeložit, ale sestřičky jednohlasně potvrdily, že není potřeba, že tomu rozumí zcela jasně. Z toho jasně vyplývá, že se vyjadřuji přesně a výstižně. Nechápu tedy, proč doma na mě někdy jen hledí a nedělají to, co jim říkám. Opravdu nevím, kam to školství spěje, když se tam neučí komunikovat s lidmi.

Inspirováno prevítovskou sérií Simona Bretta.