Martin a Kateřina spolu sdílí nejen život, ale také společnou zkušenost. Oba si prošli onkologickým onemocněním. Katka je od roku 2015 v invalidním důchodě v důsledku léčby nádoru prsu, Martinovi našli nádor ve stehně v loňském roce. Seznámili se v době, kdy byla Kateřina krátce po léčbě. Nyní žijí společně s Katčinou dcerou, patnáctiletou Aimee v malé obci Černý Důl na Královéhradecku, kde je často navštěvují i 4 děti z Martinových předchozích manželství.

Martine Vaše povolání je současně i Vašim koníčkem a navíc Vás s Katkou svedlo dohromady. Povězte nám o něm něco více…

M: Jsem farmář, žiji na horách už asi 30 let. Dříve jsem těžil dřevo s koňmi, byla to moc hezká práce. Nakupoval a prodával jsem koně, napravoval ty „zkažené“ a cvičil služební plemena psů. Potom jsem nakoupil nějaké ovce a začal farmařit na pozemcích KRNAPu. Postupně jsem nakoupil stroje, krávy a dokupoval pozemky…

K ovcím samozřejmě bylo nutné mít i psy, se kterými můžete se stády manipulovat. Bez nich to na horách a s větším stádem jde jen velmi obtížně. Než bych se dostal na protější kopec pěšky, byly by ovce, které utekly z ohrady, dávno pryč. Takhle stačí písknout na psa a ten je s nadšením přivede až ke mně. Všemu samozřejmě předchází tréninky a k soutěžím je to už jen kousek. Učil jsem se v Čechách, ale později také v Anglii, která je Mekkou této práce a nyní i sportu. Když trénujete při práci, výsledky se brzy dostaví. Lidé začali jezdit k nám a trénoval jsem i cizí psy, učil jejich majitele nejenom praxi, ale i teorii.

Katko, jak jste se s Martinem seznámili?

K: Martina jsem poprvé potkala na jedné ovčácké akci, kde jsem byla pracovně. Neměla jsem tenkrát vlasy a připadala jsem si strašně ošklivá. Byl moc milý. Potom jsme se dlouho neviděli, až asi za půl roku si objednal nějaké zboží. Pak už jsme se vídali poměrně často, ale trvalo nám dlouho vyjádřit si vzájemné sympatie. Já byla přesvědčená, že bez prsa už žádného mužského nechci, ani nepotřebuji. Byla jsem dost zklamaná z předešlého vztahu. Dnes jsem ráda, že jsme spolu. Martin je výjimečný člověk. Miluje děti a ony jeho. Ohromil mne jeho způsob, jakým je schopen komunikovat se zvířaty, a to nejen se psy a koňmi, ale i s dobytkem – to je o něm všeobecně známo, odhadne povahu zvířete už z toho, jak se pohybuje.

Jakým onkologickým onemocněním jste si prošli?

K: Multicentrický karcinom levého prsu s metastázami do 7 uzlin v axile (podpaží). Amputace prsu a odstranění 18 mízních uzlin.

M: Rabdomyosarkom v levém stehně s následnými metastázami do levé a pravé plíce. Amputace nohy v kyčli, odstranění metastáz z obou plic.

Jak jste na onemocnění přišli, rozpoznali jste první příznaky?

K: Byla jsem dlouhou dobu přesvědčena, že něco není v pořádku. Zvětšovaly se mi uzliny v podpaží. Na prohlídky jsem chodila pravidelně, ale nikdo z lékařů, ke kterým jsem chodila na tyto pravidelné prohlídky, mi nebyl ochoten diagnózu potvrdit. Na mamografu jsem v té době byla před půl rokem, takže bylo vše administrativně OK. Potom jsem objevila „hrášek“ v podkoží ve vnější horní části prsa, to už jsem o ničem nepochybovala. Donutilo mne to ze dne na den změnit lékaře, a ještě tentýž den (i když mne pro jistotu poslali na biopsii) jsem si na základě reakce lékařky byla jistá, že je zle. V roce 2013 jsem tak absolvovala operaci, chemoterapii i radioterapii.

M: Sedl jsem si do dřepu a za minutu mě brněla noha, jako když si ji přesedíte. Na vnitřní straně stehna šlo nahmatat malou zatvrdlinu, asi jako vlašský ořech, ale nebyl jsem si jistý, jestli jsem se náhodou neuhodil při manipulaci s dobytkem. Když se to po týdnu nijak nezměnilo, jel jsem raději k lékařce, která je mojí kamarádkou. Ta mě poslala na ultrazvuk, kde mne vyšetřovali asi hodinu, což mi bylo divné. Diagnózu mi naznačili hned po tomto vyšetření, následovala biopsie. Později jsem se dostal do Brna, kde mi paní doktorka na onkologii řekla, že typ mého druhu nádoru je tak závažný, že pokud se nohy nevzdám, nedožiju se konce prázdnin. A to byl červen 2016 – celá sezóna přede mnou, já měl jet na mistrovství Evropy do Finska, semináře rozepsané na půl roku dopředu, žádný den volna… A hlavně děti, rodiče a spousta přátel - nechtěl jsem to vzdát.

Martine, dá se popsat, čím vším jste si již v rámci léčby prošel a procházíte nyní?

M: Bylo to peklo, byl jsem zvyklý být venku 16 hodin denně se zvířaty a v podstatě se nezastavit. Najednou jsem se ocitl na lůžku v pokoji, kde bylo všechno bílé, a chyběla mi noha. Všechny plány jsem měl změnit a zvyknout si na to, že už nebudu moci dělat věci jako dříve. Měl jsem obrovskou sílu a s podporou přátel a rodiny jsem se rozhodl, že jenom zpomalím, ale své sny si splním. Cvičil jsem, po operaci jsem se sám posadil a chůze mi šla také výborně. Se svou fyzioterapeutkou jsem trénoval jízdu na koni za pomoci židle a jiných pomůcek. Musím říct, že na tým sester, lékařů a terapeutů v nemocnici U svaté Anny v Brně nezapomenu, byli to opravdoví profesionálové.

Následovala chemoterapie. Protože byl můj nádor velmi agresivní, byla agresivní i „chemoška“. V nemocnici jsem při každé kůře strávil 4 – 5 dnů a bylo mi opravdu zle. Absolvoval jsem tři, ale ukázalo se, že nepůsobí podle očekávání, protože se objevily metastázy v plicích.

Operaci metastáz jsem absolvoval těsně před Vánoci. Myslel jsem si, že to nebude nic bolestivého – soudě podle toho, jak drobné ty metastázy byly. Ale přístup do plic je obtížný a možný pouze z mezižebří s následným rozevřením žeber. Stav po operaci byl velmi bolestivý. Nemohl jsem se postavit, protože pomocí berlí se s jizvou podél celého žebra prostě chodit nedá. Bylo to, jako když vás přejede tank.

Káťa za mnou jezdila každý den, stejně jako když jsem ležel po amputaci. Společně jsme to zvládli a po 10 dnech mne propustili. Stejné to bylo i po Novém roce s levou stranou. V nemocnici mne navštěvovali všichni moji blízcí a obrovskou podporu jsem mněl od přátel pejskařů.

V současné době čekám na novou nohu, která je již ve výrobě u našeho nejlepšího protetika Martina Skudly, se kterým jsem se seznámil prostřednictvím sdružení No Foot No Stress. Jsou dny, kdy jsem slabý jako moucha a zalezu si do postele, ale nepřestávám plánovat svoji skvělou budoucnost.

Katko, vy jste byla v době léčby sama s dcerkou. Pomáhal Vám někdo?

K: Ne, žila jsem s partnerem, ale náš vztah se hroutil a on mne bohužel příliš nepodporoval. Rozhodla jsem se ho opustit a žít s dcerou sama. Největší oporou mi byla práce a hlavně rodina a přátelé. Velkou oporou pro mne byla moje sestra, která v tu dobu bydlela ve stejném městě a pomáhala mi.

Jak Vaše onemocnění dcera nesla? Mluvily jste otevřeně, věděla co Vám je?

K: Aimee je velice citlivá dívenka, dobře věděla, co mi je.  Dnes trochu lituji toho, že jsem ji některých trablů neušetřila. Myslím, že kvůli mé nemoci, a také tomu co se potom stalo Martinovi, předčasně dospěla a cítí se být za nás zodpovědná. Přebírá na sebe zbytečně moc bolesti. To by děti takhle mít neměly, měly by si udržet dětství co nejdéle.

Před nemocí jste měla zajímavou práci, jezdila jste po celé republice. Vaše finanční situace se musela rázem změnit…

K: Ano, pracovala jsem jako obchodní zástupce pro firmu prodávající farmářské potřeby, setkávala se s výbornými lidmi, sdílela jejich radosti nad narozeným teletem, novým traktorem, dobrou sklizní… Práci jsem si snažila udržet i v době nemoci. Po dobu léčby a chemoterapie mi zaměstnavatel umožnil pracovat v kanceláři. Drželo mne to nad vodou. V roce 2014 jsem se vrátila opět za volant a vyjela, ale bohužel jsem práci fyzicky špatně zvládala (ruka mne neposlouchala), tak jsem se rozhodla jít do důchodu, jak mi doporučili lékaři. Bylo to hrozné, tak jsem hned po několika měsících začala shánět po něčem, čemkoliv… Martin mi nabídl administrativní práci, kterou jsem přijala. Dnes již vím, že chtěl, abych si odpočinula.

Pokračování