Mé jméno je Taťána, je mi 55 let. Spolu s dětmi Leou (17) a Kryštofem (16) žijeme v Praze. Má zkušenost možná někoho upozorní na možnost, o které zatím nemá povědomí, a pomůže mu při rozhodování o přijetí pomoci do rodiny s onkologicky nemocným rodičem.

Dobrého anděla považuji za unikátní projekt, který umožňuje adresovat podporu dárce, nezkrácenou o žádné administrativní výlohy, konkrétnímu příjemci. Není přitom podstatné, že se dárci a příjemci obvykle osobně nepotkají. Důležité je, že se lidé se stávají samostatně rozhodujícími články řetězu dávání a přijímání.

Také příběh naší rodiny začal u dávání. Později se proměnil v příběh příjemců pomoci a pevně doufáme, že bude mít pokračování opět na straně dárců. Příběh není zcela typický, protože nemoc u nás nepostihla dítě, ale dospělého - mě, matku dvou dospívajících potomků.

Pracuji ve vydavatelství titulů pro zrakově postižené. Aktivity Dobrého anděla pochopitelně nemohly ujít mé pozornosti. Proto jsem se před časem rozhodla přispívat právě této nadaci. Už proto, že darovaná částka nemusí být velká - na každého příjemce se skládá několik desítek dárců - a může si ji dovolit téměř každý rodinný rozpočet, do kterého plynou příjmy z platu. Jako adresáta pomoci jsem si vybrala rodinu na jižní Moravě, jejíž život se zcela podřídil péči o nemocné dítě.

Na podzim roku 2015 jsem zašla k lékaři. Nejprve s neurčitým zdravotním problémem, který se vzápětí změnil v přesnou diagnózu: rakovina prsu. Nemoc byla v pokročilém stádiu a všechny mé myšlenky se týkaly dalšího osudu dětí. Informace od lékařů byly, a vlastně dosud jsou, velmi sporadické. Nechtějí mluvit o prognóze nemoci, a už vůbec ne o časové perspektivě. Za sebe se tedy držím jako záchranného kruhu slov diagnostikujícího lékaře. Na můj dotaz, s jakým časem můžu počítat pro své děti, mi odvětil: „Ty dochováte.“

Pokročilý nález v mém případě znamenal začátek léčby formou chemoterapie. Děti o mé nemoci samozřejmě od začátku vědí, ani by nemohly přehlédnout, že jsem přišla o vlasy a bývám unavená. Možná by se dalo dokonce říct, že nás nemoc paradoxně ještě víc semkla, vážíme si společného času a snažíme se být k sobě vnímaví. Jinak ale žijeme pokud možno tak, jako by nemoc nebyla. Po celou dobu léčby jsem chodila do práce.

Víte, že… 47 % dospělých příjemců pomoci od Dobrých andělů jsou ženy potýkající se s rakovinou prsu?

K našim malým rituálům patří ranní vyprovázení dětí do školy. Lea odjíždí do Vysočan, kde druhým rokem studuje obor fotografie. Kryštof se právě v době mé léčby rozhodl pro dopravní průmyslovku a teď každé ráno vyráží do centra Prahy. Cestou ze školy obvykle vezme část nákupu. Doma mi oba pomáhají, jak jen to jde.

Nemoc však chtě nechtě změní člověku sociální perspektivu a vyžaduje úvahy o tom, jak bude rodina zajištěná. Na jaře 2016 jsem poslala Dobrým andělům stručnou zprávu, že prozatím své příspěvky přeruším. Nejprve jsem ani nepomyslela na to, že bych sama požádala o pomoc. Musím přiznat, že role dárce se mi zdála milejší a představa přijímání pomoci pro mě byla nová a zvláštní. Na mé oznámení však reagovala pracovnice Dobrého anděla osobním telefonátem, abych se nyní pro změnu stala příjemcem pomoci. Po nějaké době váhání jsem souhlasila.

Posléze jsem prošla dalšími fázemi léčby. Po půlroce chemoterapií následovala operace a vzápětí radioterapie, která skončila na podzim 2016. A opět mi uvízlo v paměti jedno stručné lékařské konstatování. Mladá doktorka na radioterapii poznamenala: „Léčba má ocas.“ Měla na mysli zejména fyzické následky. Velmi podstatné jsou však i sociální dopady. Po téměř ročním souběhu léčby a práce jsem se totiž rozhodla zvolit variantu pracovní neschopnosti. Nyní pokračuji v hormonální léčbě a čekají mě kontroly, které, doufám, potvrdí, že se nemoc zastavila. Návrat do původního zaměstnání je však přece jen spojen s určitou nejistotou, záleží zejména na vůli zaměstnavatele. Rozdíl mezi platem a nemocenskými dávkami by byl mnohem znatelnější, nebýt Dobrého anděla.

Oba druhy článků v řetězu solidarity - dárci i příjemci - mají svůj smysl a neobejdou se jeden bez druhého. Nyní jako příjemce velmi děkuji všem dárcům. Věřím, že k nim bude v budoucnu opět patřit i naše rodina.

Pomozte nám najít další rodiny!