V životě se střídá šťastné období s časem těžkostí, zármutku či větších starostí. Prožili jsme s mým (dnes sedmiletým) synem Tomášem několik krásných let a já jsem si byla vědoma, že dříve či později nějaký smutek nejspíše přijde. Ještě v den, kdy jsme byli s Tomáškem na vyšetření v motolské nemocnici, jsem ale netušila, jakou hrůzu budu prožívat.

Tomášek byl až do října 2016 zdravý chlapec. V září toho roku nastoupil do první třídy, kam se velmi těšil. Měl plno zájmů, vše dělal s nadšením. Miloval čtení, zajímal se o cizí jazyky, chodil do skauta a kroužku lega, na plavání a atletiku. Asi v polovině října si začal stěžovat na bolest bříška, která však nebyla nijak výrazná. Po několika dnech jsme to začali řešit s lékaři. Stav se náhle velmi zhoršil, břicho se začalo zvětšovat a Tomáškovi ubývaly síly.

27. října 2016 jsme celý den procházeli vyšetřeními v motolské nemocnici. Večer jej odvezli na operační sál, aby zjistili, co se s ním děje. Po dlouhém čekání přišel pan doktor a řekl mi, že se jedná o onkologické onemocnění a Tomáška intubují na ARO. Nemoc byla diagnostikována jako Burkittův lymfom. Nerozuměla jsem tomu, co jsem slyšela, nechápala jsem nic, nechtěla jsem to přijmout. Myslela jsem, že je konec světa, že Tomáškův, tím pádem i můj, život končí. Pochopila jsem tehdy, co to znamená, když „bolí srdce“. Myslela jsem, že už nikdy na mě Tomášek neotevře oči.

V umělém spánku jej udržovali týden. Lékaři i sestry ke mně byli velmi ohleduplní a vstřícní. Vše mi vysvětlovali a nechávali mě u něj celé dny. Jeho bříško bylo plné „vody“, což byl v podstatě zhoubný nádor. Voda tlačila bránici nahoru, nakonec se objevily výpotky i kolem plic. Lékaři se rozhodli zavést dren do hrudníku, aby tekutina mohla odtékat. Po týdnu Tomáška začali pomalu budit, odpojili jej od dýchacích přístrojů. Začal dýchat sám.

Přestěhovali jej na JIP oddělení dětské hematologie a onkologie, kde hned začali s chemoterapií. Jsem velmi vděčná za to, že od této chvíle jsem u něj mohla být i v noci a starat se o něj. Bylo to pro mne velmi vyčerpávající po fyzické stránce. Zpočátku se nemohl ani otočit, měl stále zavedený dren a další hadičky. Vzpomínám, jak jsem byla šťastná, když jsem jej viděla v noci ležet na boku. Rehabilitovali jsme, učil se postupně posadit, postavit, jeho první krok byl zázrakem. Hodně se bál a křičel. Točila se mu hlava a nohy byly slabé. Neuměl vylézt zpět na postel a byl zoufalý. Ještě dlouho potom, když nás pouštěli na pár dní domů, jsem jej musela nosit. Kolik úsilí ho stálo obléci si jen tričko, nemohl zvednout ruce nad hlavu.

Po měsíci na JIP jsme se přestěhovali na lůžkové oddělení, kde pokračoval v chemoterapii.

Léčbu snášel Tomášek bez větších komplikací, velmi trpělivě, ale psychicky byla pro něj náročná. Po posledním bloku chemoterapie jsme se nesmírně těšili domů. Doma jsme pobyli pouze tři dny, hned druhý den začal zvracet a přestal jíst. Infekce přišla ve chvíli, kdy byl s krvinkami na nule, a my jsme se ocitli opět v nemocnici. Byli jsme týden v izolaci. Tomáškův stav byl kritický, znovu bojoval o život. Dívala jsem se smrti do tváře. Zdálo se, že všechna léčba byla zbytečná.

Ale zázrak se stal, Tomášek žije. Uzdravil se. Do jeho těla i duše byla vlita nová energie. Jako by chtěl dohonit vše, co zameškal. Bylo to velmi kontrastní oproti pobytu v nemocnici, najednou byl v neustálém pohybu a pořád mluvil.

V současné době jsme již doma a chodíme na kontroly. Tomáškova imunita je zatím snížená, bílých krvinek není dostatek. Stále ještě dodržujeme nízkobakteriální dietu. Doufáme, že se to brzy zlepší a Tomášek bude moci navázat na to, co musel přerušit, že bude moci jít mezi kamarády a také do školy, kam se tolik těšil.

Je nezbytné zmínit podporu, které se nám dostalo už od prvního dne. Jsem vděčna všem, kteří se nedali odradit mým odmítáním a hrdostí přijmout pomoc. Jakožto samoživitelka jsem nucena mít dvě zaměstnání. Během Tomáškovy hospitalizace jsem do práce samozřejmě nemohla chodit.

Pomoc Dobrých andělů mi byla nabídnuta hned první den příchodu na JIP. Děkuji všem, kteří tímto způsobem pomáhají, velmi si toho vážím. Zpočátku jsem neuvažovala o nedostatku finančních prostředků, nezáleželo mi na ničem jiném, než na tom, aby Tomášek žil. Peníze od Dobrých andělů jsem všechny použila na běžné výdaje spojené s bydlením a ještě dnes jsou pro nás zásadním příspěvkem v domácím rozpočtu.

V tomto náročném období pro mne bylo úžasným překvapením, že máme víc přátel, než jsem si myslela. Některé vztahy vznikly, jiné se posílily, především ty v rodině. Obrovské podpory se mi dostalo v zaměstnání a také v církvi.

Vážím si práce i přístupu lékařů, sester, rehabilitačních a sociálních pracovníků motolské dětské onkologie a také Tomáškovy praktické lékařky, která nám velmi pomáhala po celou dobu léčby a starala se o Tomáška jako o vlastního.

Byla to těžká životní zkouška. Přesto za ni děkuji Bohu, byla zastavením pro mne a jistě i pro mnohé z našeho okolí. Dostali jsme šanci žít jinak. Nechci a ani nemohu na to vše zapomenout. Jsem vděčná za uzdravení a život.

Michelle a Tomášek (7) z Prahy