Martin a Kateřina spolu sdílí nejen život, ale také společnou zkušenost. Oba si prošli onkologickým onemocněním. Katka je od roku 2015 v invalidním důchodě v důsledku léčby nádoru prsu, Martinovi našli nádor ve stehně v loňském roce. Seznámili se v době, kdy byla Kateřina krátce po léčbě. Nyní žijí společně s Katčinou dcerou, patnáctiletou Aimee v malé obci Černý Důl na Královéhradecku, kde je často navštěvují i 4 děti z Martinových předchozích manželství.

přečtětě si 1. část

Katko, věděla jste o nadaci Dobrý anděl, přesto jste o pomoc nezažádala, proč?

K: Kamarádka mi radila, abych napsala nadaci Dobrý anděl. Tenkrát jsem si říkala, už to že jsem v důchodě (tehdy 3. stupeň invalidity) je ponižující a já přece nemám potřebu žebrat! Najdu si nějakou brigádu a zvládnu to… Dnes bych si o ni určitě řekla.

Martine, bylo pro vás stejně obtížné jako pro Katku zažádat o pomoc?

M: Já jsem se o nadaci dozvěděl až poté co mi Káťa přinesla vyplnit formuláře a dala přečíst dopis, který napsala.  Těžké to bylo, nebyl jsem na to zvyklý, vždycky jsem se o sebe dokázal postarat sám, naopak jsem pomáhal druhým sociálně slabším, tím, že jsem jim dal práci na farmě.

Jaký je rozdíl, Katko, když jste byla nemocná vy sama a nyní, kdy se staráte o nemocného partnera? Asi si lépe umíte představit, s čím se potýká.

K: Důležité je mít motivaci. Když jsem onemocněla já, byla mi motivací dcera a moje práce. Ale také moje sestra, která stejný rok, kdy já přišla o prso, přišla o celý žaludek (měla nezhoubný karcinom žaludku). Naši rodiče si ten rok prošli očistcem. Ale se „ségrou“ jsme si říkali: „Hlavně se nelitovat! Jsme krásné ženské, a ještě si tady máme co prožít!“

Stejným způsobem přistupuji k Martinovi a snažím se mu ukázat, kolika lidem na něm záleží. Když jsme spolu začínali semináře pasení, založila jsem na Facebooku veřejnou skupinu Pasení s Martinem Mačkem a i poté, co onemocněl, jsem prostřednictvím této skupiny všechny jeho příznivce seznamovala se stavem, v jakém se nachází. Reagovali naprosto neuvěřitelně, zasypávali ho podporou a povzbuzovali ho. Jeho to někdy dojalo až k pláči. A on jim za to na oplátku dokazoval nakolik je silný, fyzioterapeuti ho obdivovali.

Také máme podporu přátel farmářů na horách, zvláště jeden z nich, kterému Martin dříve občas „helfnul“, o něj teď hodně pečuje a pomáhá mu postavit se znovu na vlastní nohy, jak se říká. V tomto případě to zní trochu komicky :-). Je to takový Marťův druhý táta, jsme mu za všechno moc vděční a věříme, že mu jeho péči budeme moci oplatit.

Na co nejčastěji příspěvky od Dobrých andělů používáte?

M: Na domácnost a obživu, to řídí Káťa.

K: Na běžný chod domácnosti. Je to pro nás velká pomoc a vážíme si toho.

Je pravdou, že kdyby nebylo pomoci rodičů a přátel nemohli bychom si nechat všechna zvířata. S důchodem a sociální podporou to bohužel nelze. Naše kravičky i s telátky se pasou u kamaráda v Kuksu, koníci jsou v Beskydech a Jeseníkách u dobrých přátel. Doma nám zůstala border kolie a afgán. Bez „borderek“ a lidí kolem pasení by bylo všechno mnohem těžší.

Změnil se nějak váš pohled na svět? Hodnoty, přání radosti …

K: Myslím, že přijímám svět takový, jaký je a nesnažím se za každou cenu něco nebo někoho měnit. Všechno špatné je i pro něco dobré i tato nemoc mě měla před něčím varovat. Nejspíš před tím, že je potřeba se někdy zastavit, nehnat se za úspěchem a penězi a žít ve stresu z toho, že mne někdo dostihne, že někoho zklamu… Důležité je milovat sám sebe, protože jen když jste sám plný lásky, můžete ji rozdávat dál a ona se k vám zase mnohonásobně vrátí v ještě barevnější a rozvinutější podobě.

Máte společný sen? Na co se těšíte?

M: Těším se na novou nožičku, Martin Skudla říkal, že až ji dostanu, nebudu chtít tu zdravou. Kluci z Klubu pracovních ovčáckých psů zase mají strach, že je bude porážet beznohý J. Nejvíc se těším, až budu moci dělat všechno jako dříve, ale teď už víc v klidu. Těším se, až sednu do traktoru a pojedu sekat louku, až zase přijedou přátelé na trénink se svými pejsky, až sednu na svoji kobylku a pojedu s Káťou zkontrolovat ohrady. A hlavně se těším, že si najdu víc času na to se radovat s dětmi a užít si společné výlety, na což jsem dříve neměl vůbec čas.

Mým snem je nová malá Agro farma, kde bude zároveň výcvikové centrum pro práci psů se stády a výukové středisko pro začínající farmáře. Také bych tu rád vytvořil prostor a podmínky pro lidi, které potkal podobný osud jako mne – chtěl bych jim zde pomoci vrátit se do normálního života. Fyzická ztráta končetiny je průšvih, ale smířit se s tím psychicky je nadlidský úkol. Po operacích se vše změnilo, ale doufám, že to zvládnu i s osmačtyřicítkou na krku. S dětmi se vídáme pravidelně a moc si to užíváme. Také s rodiči jsme mnohem častěji, což je fajn.

K: Máme před sebou farmaření v Krkonošském národním parku - co víc si přát! Martin tuto konkrétní lokalitu dobře zná, sám v ní již v minulosti léta hospodařil. Pro mne to bude nové, je nutné dodržovat management určený oddělením ochrany přírody, není to jako hospodařit v nížinách, tady je na prvním místě příroda. Spoustu věcí se musím naučit a už jsem netrpělivá. Věřím, že vše půjde tak, jak si oba přejeme, a že budeme ještě schopni vybudovat zázemí pro nás a naše zvířátka. No prostě novou malou farmičku, kde bude dobře nám a všem, co přijdou…

Co byste chtěli vzkázat Dobrým andělům?

K+M: Především bychom jim chtěli samozřejmě poděkovat. Jsme rádi za všechno, co pro nás i pro ostatní lidičky se stejným postižením dělají. Je důležité vědět, že lidé v naší zemi nejsou špatní, a že jsou ochotni pomáhat. Lidé, kteří nejsou v tísni, mají zájem starat se o druhé a podporovat je, a to je právě to, co nemocným dává sílu. Sílu překonat nejen těžkou finanční situaci, ale hlavně i vyléčit duši, což je v případě rakoviny to nejdůležitější.