Chtěl bych jen podotknout, že tento příběh není nijak smyšlený. To, co budete právě číst, je můj dosavadní příběh. Je to příběh o malém chlapci s velkými ambicemi, který chce být v životě šťastný. Myslel si, že životem propluje jako loď širým oceánem, bez špičatých skalisek. Ale i Titanicu se prý nemohlo nic stát a potopil se. Ten se sice ze dna už nevynoří, avšak tohle můj příběh není.

Přečtěte si předchozí části Jakubova vyprávění.

Zhruba v polovině procesu došlo opět na ztrátu vlasů. Tohle si pamatuji velmi barvitě. Jednou ráno jsem se šel jako vždy osprchovat. Všechno bylo normální, před zrcadlem jsem si prohrábl vlasy a šel se umýt. Namočil jsem hlavu a v tu chvíli jsem si vybavil scénu z televize, kterou jsem kdysi viděl. Žena, která stála ve sprše, si myla vlasy, které jí zůstaly v ruce. Věděl jsem, že to jednou přijde, a právě to byl ten okamžik. Rukou jsem si stáhl několik pramenů vlasů. Vyšel jsem ven ze sprchy, utřel jsem se a šel jsem s ledovým klidem za mamkou a říkám jí: „Už je to tady mami.“

Zeptala se, o co jde, tak jsem jí ukázal dlaň plnou vlasů. Následoval krátký sebevědomí dodávající rozhovor. O několik chvil později jsme se dohodli, že to musí dolů. Tak jsem vzal nový strojek, který jsem si koupil za tímto účelem, a byl jsem znova dohola. Po třetí už to člověk bere tak nějak s klidem. V nitru jsem ale tušil, že to nebude jen tak. Nebylo to normální ostříhání dohola. Jakmile bylo hotovo, tak jsem v zrcadle viděl doslova holou lebku. Žádné známky kořínků vlasů, doslova nic. I po týdnu jsem neviděl změny. Tušil jsem, že je to v tomhle případě normální, ale nedovedl jsem si to představit. Moje hlava byla hladká jako led. Záření ale nebylo všechno, co mě čekalo. Spolu s ním jsem začal pobírat tabletky, které měly tento efekt podporovat.

Chemoterapie. Nikdy jsem pořádně nevěděl, co je to zač. Během ozařování jsem pobíral mírnější dávku, ale jakmile to skončilo, byla mi nasazena maximální. Pět dnů v měsíci jsem polykal tabletky jako bonbóny. Když jsem měl ten měsíc splněno, tak zbylé tři týdny se dostavovaly nehezké pocity. Zkrátka celý měsíc jsem byl zapřáhnut v nemilých opratích. Jeden z mnoha dní mě to zlomilo. Na vlastní kůži jsem poznal, co je to deprese. Nic takového jsem doposud neznal. Neutichající brek a šílené myšlenky honící se mi hlavou.

Když jsem přišel po měsíci a půl do školy, tak jsem se styděl. Na hlavě kapuci, míjely mě nechápající pohledy, a když jsem přišel k naší třídě, tak mi jeden kluk z vedlejší třídy řekl, ať si tu kapuci sundám. Vyhověl jsem mu. Všem jsem umožnil pohled na moji z poloviny holou lebku.

Krůpěje potu mi tekly po zádech, jak jsem byl nesvůj. Opravdu nevím, co se jim honilo hlavou, ale po pár dnech mi zase začala narůstat sebedůvěra. Zmeškal jsem skoro 2 měsíce, ale to jsem dohnal. Zvládl jsem to. Po náročném skoro ročním stereotypním cyklu jsem léčbu ukončil. Během drtivého procesu a zátěže jsem stále nepociťoval změny k lepšímu.

Pokračování příště…

---

O autorovi

Jakub (19) žije společně se svými rodiči a bráchou Matoušem (10) na Pardubicku. Nádor mozku mu lékaři diagnostikovali v únoru roku 2011. V květnu roku 2015 ukončil aktivní onkologickou léčbu, stále ještě se však s nádorem potýká, i když léčbu nepodstupuje – jezdí na pravidelné kontroly na pozorování. Nyní intenzivně rehabilituje a postupně se navrací zpět ke studiu a svým koníčkům. Svůj příběh, ze kterého nyní čtete úryvky, zpracoval včetně ilustrací jako svůj maturitní projekt ve čtvrtém ročníku oboru Grafický design. Za možnost jeho uveřejnění mu velmi děkujeme!