Chtěl bych jen podotknout, že tento příběh není nijak smyšlený. To, co budete právě číst, je můj dosavadní příběh. Je to příběh o malém chlapci s velkými ambicemi, který chce být v životě šťastný. Myslel si, že životem propluje jako loď širým oceánem, bez špičatých skalisek. Ale i Titanicu se prý nemohlo nic stát a potopil se. Ten se sice ze dna už nevynoří, avšak tohle můj příběh není.

První část příběhu si můžete přečíst zde.

Druhý den jsme jeli do velkoměsta, do Prahy. Pro mě to bylo zkrátka velkoměsto. Následovalo vyšetření na neurochirurgickém oddělení ve Fakultní nemocnici Motol. Hned, jak jsem vstoupil na oddělení, tak jsem se přilepil k podlaze. Byla to jakási lepicí modrá podložka, která vám měla očistit podrážku. Pokaždé, když tam jedu na kontrolu, tak mě to stále fascinuje.

Přivítaly nás příjemné sestřičky a hned mě ubytovaly na pokoji č. 8. Pobýval jsem tam zhruba týden na pozorování. Mezitím proběhla taková ta potřebná vyšetření, jako brzké ranní močení do kalíšků, odběry krve a měření tlaku, ale také další magnetická rezonance a speciální vyšetření v IKEMu. Zde jsem se ocitl jako v budoucnosti. Bylo to doslova čtení myšlenek. Položili mě na záda a připevnili na mě pár zařízení. Úžasné bylo, že když mi ukázali nějaké číslo nebo obrázek, tak věděli, co si právě myslím. Jako by mě pohltila paranoia. Bál jsem se, aby mé myšlenky neutekly jinam, než je potřeba. Přišlo mi to všechno zvláštní, a to jsem ještě netušil, co mě čeká dál. Mezitím jsem se seznámil s velkou spoustou osudů lidé, které jsem za ty dny potkával. Nemocnice není nejlepší místo na navazování nových kontaktů, ale je to minimálně místo, kde člověk může sdílet pocity s lidmi, potažmo jim i jak verbálně, tak i neverbálně pomáhat k překonání těžkých situací a strastí. Mnohokrát jsem takové lidi potkal a potkávám do dnes.

Ze dne na den jsme dostali zprávu, že půjdu na operaci. Byl jsem minimálně informován o tom, co to bude obnášet. Ten den před operací za mnou přišla zřízenkyně. Zvláštní paní, která na mě působila velmi solidárně, ale hlavně chápavě, což jsem doposud neznal. Nepřišla si se mnou však popovídat, nýbrž mi oholit hlavu. Vlasy musely jít dolů.

V tu dobu pro mě bylo moje „háro“ vším, a když jsem uslyšel řinčení holicího strojku, tak mi naběhla husí kůže. První prameny mých dlouhých vlasů padaly na podlahu odevzdaně a důstojně. Po chvíli se mi z očí začaly linout slzy, připomínající kapky rosy lesknoucí se jako průzračná hladina potůčku. V mžiku jsem byl dohola. Ihned jsem si nasadil na hlavu šátek a kapuci. Jakmile jsem vyšel z koupelny, tak jsem nechtěl nikoho vidět, ani se s nikým bavit. Ten pocit nejde popsat. Je uschovaný ve mě a tam taky zůstane.

Další části čtěte zde.

---

O autorovi

Jakub (19) žije společně se svými rodiči a bráchou Matoušem (10) na Pardubicku. Nádor mozku mu lékaři diagnostikovali v únoru roku 2011. V květnu roku 2015 ukončil aktivní onkologickou léčbu, stále ještě se však s nádorem potýká, i když léčbu nepodstupuje – jezdí na pravidelné kontroly na pozorování. Nyní intenzivně rehabilituje a postupně se navrací zpět ke studiu a svým koníčkům. Svůj příběh, ze kterého nyní čtete úryvky, zpracoval včetně ilustrací jako svůj maturitní projekt ve čtvrtém ročníku oboru Grafický design. Za možnost jeho uveřejnění mu velmi děkujeme!