Chtěl bych jen podotknout, že tento příběh není nijak smyšlený. To, co budete právě číst, je můj dosavadní příběh. Je to příběh o malém chlapci s velkými ambicemi, který chce být v životě šťastný. Myslel si, že životem propluje jako loď širým oceánem, bez špičatých skalisek. Ale i Titanicu se prý nemohlo nic stát a potopil se. Ten se sice ze dna už nevynoří, avšak tohle můj příběh není.

V roce 2011 jsem začal z ničeho nic kulhat. Pokud jde o mě, tak se mi slovo „kulhat“ naprosto příčí. Říkejme tomu napadání na pravou nohu. Sám jsem začal pociťovat, že něco není v pořádku. Ačkoliv jsem si to nějak nepřipouštěl, protože 13letý kluk si přece nebude nic připouštět.

Rodiče si toho také začali všímat. Jsem si jistý, že první poznatky z jejich strany se snažili držet pod pokličkou. První střípek, který mi utkvěl v paměti, bylo, že když jsem šel ze schodů, tak mi táta důrazně řekl: „Přestaň už kulhat!“ V tu chvíli jsme všichni zpozorněli a věděli jsme, že je něco v nepořádku. Následovalo pár spekulací o příčině. V tu chvíli jsem vážnost situace absolutně nevnímal. O to se naprosto skvěle postarali moji rodiče, můj brácha a blízké okolí. Za to jim patří obrovský dík.

Opravdu nevím, jak bych reagoval, kdybych na to všechno byl sám. Děkuju! Každopádně jsme se na to v následujících dnech zaměřili. Následovala návštěva u mé ortopedky. To, co slyšela, ji očividně znepokojilo. Naštěstí nás okamžitě poslala na rentgen do nedaleké nemocnice. Ani zde to pro mě nedávalo smysl. Následovala magnetická rezonance. Pro kluka, co byl celý život bez větších problémů, to byl zážitek.

Připadal jsem si jak v nějakém filmu o astronautice. Říkali: „Bude to trvat zhruba dvacet minut.“ Po hodině a půl to bylo hotové a výsledek byl poněkud překvapivý. V tu chvíli jsem neměl tušení, o co jde. Strávil jsem noc v nemocnici.

Druhý den mě navštívili rodiče a šli jsme se projít po areálu. Postupně mně sdělili, že mám v mozku skřípnutý nerv, a to, že je to nádor, jsem se dozvěděl až později. Bylo jasné, že mě čeká operace, ale místo toho, abych se zajímal o to, jestli přežiji, mě zajímaly moje vlasy. Největší strach jsem měl z toho, že mě oholí dohola, což bylo v té době nepřípustné, ale více o tom později.

Další části čtěte zde.

---

O autorovi

Jakub (19) žije společně se svými rodiči a bráchou Matoušem (10) na Pardubicku. Nádor mozku mu lékaři diagnostikovali v únoru roku 2011. V květnu roku 2015 ukončil aktivní onkologickou léčbu, stále ještě se však s nádorem potýká, i když léčbu nepodstupuje – jezdí na pravidelné kontroly na pozorování. Nyní intenzivně rehabilituje a postupně se navrací zpět ke studiu a svým koníčkům. Svůj příběh, ze kterého nyní čtete úryvky, zpracoval včetně ilustrací jako svůj maturitní projekt ve čtvrtém ročníku oboru Grafický design. Za možnost jeho uveřejnění mu velmi děkujeme!